S láskou věnováno našemu domovu.
Pofukuje vlahý větřík. Druhý den počasí připomíná blížící se léto. Druhý večer budu zalévat naší vodou ze studně. A po třetí si hovím v houpací síti mezi jabloněmi. Tak jako miluju náš dům, tak miluji i tenhle „podšálek“. Představila bych si dům jako pěkný hrnek a zahradu jako talířek pod ním. Až neuvěřitelně mě naplňuje právě pohled z „podšálku na hrnek“.
Barva domu připomíná můj oblíbený nápoj – „kafe laté“ a stejně příjemně a harmonicky na mě působí. Má trochu dřevěných prvků, trochu cihel, část kamene a narostlá zeleň přiléhající na jeho základy už jeví známky našeho usazení se zde po dobu delší než jen přechodnou. Čím více teplá rána jsou, tím více se využívá východ z domu na západ – pro vysvětlení, tedy dlouhé okno z kuchyně. Projde se kolem baru, na který si vyložím tác a ten vybavím vším na co mám zrovna chuť a přenesu se s pocitem lásky k domovu do zahradních prostor. Nejkrásnější jsou rána, když jdu potichu a sama. Jsou o to hezčí z prostého důvodu. Jsou výjimečná. Mají příchuť svobodomyslného života, ale jsou poctivě podtržena naplněným všedním rodinným životem velké živočišné a živé rodiny. Ta kombinace je naprosto dokonalým pocitem blaha a uspokojení mé duše.
Zahrada mě vítá vždycky svěžím vzduchem, ať už je výrazně chladnější nebo už prohřátá ranním sluncem. Keře, které jsem tady před čtyřmi lety nasázela a v průběhu let další a další jsou už pěkně zakořeněné a obrůstají o to víc, díky letošnímu opravdovému jaru. Letošní jaro je takové jaké pamatuju před lety jako dítě. Deštivé, hřeje i chladí a není stálé. Takže vegetace bují, sekáme trávu častěji než kdy jindy a já se kochám jak je vše v totálním rozpuku. Barevné keře, které jsem s úmyslem „ať nám přechází zrak“ vybrala právě pro jejich barevnou pestrost opravdu nenechají moje oko bez zájmu. Několik odstínů zelené v pravém rohu, vytvořeném mojí pílí a chutí něco vybudovat, opravdu už plní svůj úkol. Letos si kout vysloužil za svůj pěkný růst i lavičku na které je brzy ráno sluníčko a za zády barevná čerstvá stěna listoví. Časem si prorazí cestu i borovice, která zatím má co dělat aby byla aspoň trochu vidět a tím dodá místu totální pocit bezpečí a možnosti spočinout s krytými zády s pohledem na dům ze západní strany.
Slyšela jsem, že by dům měl být vidět aspoň z jednoho sezení. My tedy máme taková sezení tři. Jedno jsem právě popsala. Druhé je v protilehlém rohu a dělí je od sebe vodoměr, bříza, záhon jahod a jabloň. Prakticky je to nejstarší část naší zahrady, která má letos čtyřleté výročí neboť se vše odehrávalo kolem domu a tady byl pruh zelené trávy, místo na ohniště, stůl a židle. Nejednu sezonu jsme měli život pod jabloní. Po pár letech, kdy se zahrada začala udržovat po celém svém prostoru, se pověsila houpací síť mezi zmíněnou jablůňku a její družku, která je vyšší, má jiný druh jablek a zakrývala kdysi kompost. Dnes tam ženou vpřed vysazené cuketky. Zelené i žluté. Tady je to místo, kde člověk opět civí na dům, houpe se a blaženě si je vědom onoho úspěchu a dřiny, která je za ty roky konečně za námi. Taky tady nejlépe proudí vzduch a přirozený stín z listnatých stromů má za následek příjemný pocit při teplotách kolem 25 ve stínu. Všude kolem je vidět moje láska k usměrňování, řízení, sázení, rozhodování, zakládání a pečování. Stromy mají koruny takové jaké jim na začátku jara zastřihnu. Kde něco kvete nebo naopak hyne, vše tak trochu stojí za mým počinem. Jediné co se možná desítky let nezměnilo je místo o kousek dál, když budeme očima postupovat od houpací sítě kolem plotu směrem k domu. Tam jsem kolem staré Bílé Pivoňky vytvořila taras z místních kamenů, osázela kolem plotu dalšími keři, vinnou révou, bylinkami. Právě ona Pivoňka se má k světu každý rok. Kvetla tady i roky, kdy tady nikdo zahradu neobdělával, mezi vysokou trávou a roky dávno minulé, kdy tady bydleli ještě původní majitelé. Tahle úžasně silná a vytrvalá rostlina je pro naši rodinu patronkou a dodávala mi víru v dobách, kdy se zdálo, že nebude možné s rozsáhlou rekonstrukcí našeho domu vůbec pokračovat. Pivoňka přežila nájezdy bagrů, traktorů a tater, které tady dřely a vyvážely suť, přivážely novou zeminu. Jednoho dne jsem si jí všimla a to ještě v době, kdy byla celá zarostlá ve vysoké trávě a květy tlačila skrze plot. Právě ten rozkvetlý, bílý květ jako anděl, tak ten se stal naším talismanem pro náš společný život tady. Věřila jsem díky té Pivoňce, že když ona dokázala tady v tom rozkvést, že i my přes veškeré překážky dokážeme dostavět dům a usadit se zde. Tak jako naše rodina se rozrostla za ty tři roky, tak i Pivoňka má neskutečné množství krásných obrovských květů, které mě vždycky povznesou jako ta andělská energie, která je všude kolem nás. Chceme-li ji vnímat.
A přesně před touhle vznešenou a přirozenou krásou jsme se jednoho dne rozhodli pro symbol k zapuštění kořenů a před čtyřmi sezonami zasadili společně Třešeň. Dnes už vím, že tahle Třešeň taky není náhoda, což jsem pár let zpátky netušila, ale to je zase jiná kapitola. Letos už Třešeň dává příjemný stín a vyjímá se pod ní stará dřevěná zahradní lavice. Je umístěna kousek od ohniště, takže dobře po ruce při opékání na otevřeném ohni nebo jen pozorování plamenů v černé tmě. Dostatečně vzdálená, aby oheň strom neporanil. Jinak tma tady tedy bohužel není nikdy tak černá, aby mohl být člověk vděčný za světlo ohně a nebo mohl nerušeně pozorovat oblohu a hvězdy. Máme pozemek rohový a tak hned dvě velké lampy kolem plotu nám házejí stíny kolem dokola. Je dokonalý se zakoukat do plamenů, jak si dělají co chtějí a vytvářejí pod sebou plejádu žhavých uhlíků. Máte to taky rádi?
Pak už je trampolína a pod trampolínou výběh pro naše domácí hlodavce. Morčata a zakrslí králík se pravidelně stěhují na letní byt ven. Tohle vše je pod mojí milovanou prastarou, vysokou a nijak upravovanou jabloní. Neohraničené velké pískoviště a ještě malý schůdek a jsme pod zastřešenou dřevěnou teráskou.
Tím kolečko podél plotu naší zahrady končí a jsme zpátky u okna až na zem před kuchyní. Ještě stojí za zmínku, že po pravé straně od okna, je kamenná skalka, která vznikla v době mého obrovitého břicha. V době kdy moje mamka prožívala velký syndrom vyhoření a trávila se mnou na naší zahradě téměř nepřetržitě horké dny od dubna do června, přesně do doby než jsem odjela ležet na měsíc do porodnice. Tam jsem později doplnila kout o přírodní jezírko a dnes tam voda dodává vlahý pocit všem kdo si přiletí smočit sosák či zobák. Střed naší zahrady tvoří velká travnatá plocha a z jejího středu se můžeme vrátit přes kamenné podium a další schůdek, zpátky pod střechu pergoly a kochat se vším dokola kolem a nebo jen před sebe koukat na další kamennou skalku.
Po zbourání velké části původního stavení bylo na celé zahradě dokonalé rumiště. Cihly, kameny různého druhu, dřevěné trámy. To byla ta zajímavější část, kterou jsem považovala za podklad. To ostatní vyvezli na sběrný dvůr a to co jsem umluvila jsem buď vyskládala kolem plotu jako cihlovou zídku a nebo vytvořila taras či skalku. Využila jsem lecos. Když tady ležel starý, černý hluboký lavor, který sloužil zedníkům na míchání malty, zahrabala jsem ho jednoho dne mezi kameny a vzniklo „jezírko“. Rok na to jsem stojaté vodě dala nádech tekoucí a letos už je to opravdu krásný kousek jezírko-studánky. Báječně se na něj kouká s šálkem v ruce a zadkem na schodech. Říkám tomu studentské posezení.
No a když už jsme u té vody a rákosí, tak tu nesmí chybět ani kousek pro bazének a od loňského roku pro nadzemní bazén, kde se s parádou udělají i tempa a člověk se položí na hladinu a nerušeně pozoruje ptáky na obloze. Malý, ale dostatečný na to, aby tam děti dovedly skotačit i hodiny v kuse a dostatečný i pro nás dospělé.
Tohle všechno je na zahradě, která nemá z téhle části určitě víc než 400m2 a přesto je tu plácek na pořádný fotbalový zápas a nebo Bedminton či Petang. Dokonce se dá na naší zahradě i bobovat! Ano je to placka, která má schod a ještě jeden obrovský kameninový valovitý jakoby truhlík na mini zahrádku před terasou a tam jsme letos s dětmi naházeli sníh a jezdilo se na tom úplně parádně několik dní.
Malá, ale naše a trávit tady čas je jako být na prázdninách po celý rok. Máte taky to štěstí? Když jsem si přečetla svůj popis zahrady, uvědomila jsem si na tom, jak moc jsem vděčná svému muži, který o zahradu jeví zájem jen z pohledu relaxačního a je mu vlastně jedno, kde jsem co vytvořila. Líbí se mu to, ale svůj um vkládá do jeho práce v dílně. Já mám tedy zahradu plně ve svých rukou. Pozor! Až na „Krakonošovo území“. To je hned na východní straně pozemku za domem 🙂 tam se bude budovat jeho obrovská garáž… jednou! A možná se mi tam podaří nenápadně vtlačit wellness :-)))) pod obrovský starý Smrk.
