Už dávno nestíhám ráno koukat z okna, jak se mi vzdaluje směrem ke škole. Ale každý den si při pohledu na ni uvědomuji jak roste do ještě větší krásy, než když jsem ji vítala v prvním okamžiku našeho setkání. Na první pohled tak sebejistá, jako Býk, Kozoroh a Bůvol umí být. K tomu přimíchán račí krunýř po mamince, který chrání její tajné vnitřní uspořádání  něžné, tiché a jak sama o sobě s jistotou tvrdí introvertní duše.  Ti, co přes její bytost přelétnou jen letmo pohledem, pro ně je a bude nedotknutelná a nepřístupná. Ti, co se budou zajímat o její duši zjistí, že je v ní nekonečně všeho kam nejspíš ani já nevidím a proto se nechávám překvapovat jejími pevnými rozhodnutími, jejím přístupem k věci a jejím bytím. Ano je to jedna z dokonalých bytostí v naší velké rodině. Třináct let mi ukazuje ještě další a další pohledy na tenhle svět. Třináct let, co přepsala v mé duši temné místo krásného období a velké dětské nejistoty, na pevnost a smysl mého života. Doplnila tak veliký kráter ztrát a já tak získala víc než jsem kdy mohla domyslet, že potřebuji. Ta krásná vzpomínka má ještě vůni, barvu a pocity, jako by to bylo včera. Dokonce cítím ještě v břiše motýly , když mi po té bolesti začaly tančit břichem, jaká obrovská úleva bylo to její vyklouznutí na svět a jak vše úžasně fungovalo. Jak okamžitě věděla, co se sluší a patří. Jak jsem ji od početí věřila, že ona ví a my se budeme učit. 

Moc dobře mám před očima tenhle obraz vzdalující se Bebe, když ji vyprovázím ke škole. Do první třídy. Zpočátku si člověk zvyká na to, že nejde do šatny s ní, nepomáhá jí do bačkůrek a nelíbá na shledanou. Jen dva letní měsíce a najednou to má být samostatný jedinec odkázaný na vedení dalších a zatím vlastně cizích lidí. Byly to tak krásné a dojemné chvíle a i přesto, že je mám několikrát vyfocené, tak tuhle vzpomínku jsem si pevně propsala do své paměti a je tak silná a velká, že tam prostě čeká a kdykoliv si ji vyvolám, tak to působí jako by to bylo včera. 

Už dávno jsem si musela přiznat, že ve mně četla jako v otevřené knize. Možná jsem si myslela, že ji ušetřím toho světa kolem, který mě ne vždy přinesl co jsem očekávala, ale ona věděla moc dobře o co tady jde a nebo nevěděla, ale cítila a často odrážela moje vnitřní nálady.

Určitě už jste také slyšeli o zrcadlení se v tom druhém. O tom, že jsou pro nás naše děti mistrnými učiteli, byť jsou to ty nejroztomilejší a nejkrásnější bytosti na světě. Přesně tak to cítím. Usměrňuji lehounce její prudká rozhodnutí. Občas jsem na pokraji svých emocí a tedy lehounce je jen velmi vzdálený pojem a ve mně se probouzí ona primitivní součást mého já a křičí, pevně rozkazuje a nastavuje hranice. To když už jsme daleko za hranou a já se musím obrátit k důraznému namísto laskavému. „Výchova“ je zkrátka rozmanitý pojem. Je to výzva, je to challenge. 

Slova jako výchova a nevýchova ve mně vzbuzují spíš ochočení si zvířátka než doprovázení dítěte na jeho cestě dětstvím,  aby jednou samo mohlo jít sebevědomě životem a do toho bylo vnímavé nejen k sobě, ale i ke svému okolí. Zároveň pak nejsem vyznavačkou  nevýchovy vůbec a rozhodně bych své děti nechtěla zatěžovat zodpovědností dospělého. Rozhodování, plánování může být příjemná společná činnost, ale zodpovědnost a jasné hranice by jsme měli našim dětem dopřát.  Stejně pak „to je ale hodné a hezky vychované dítě, když pořád spí, ani nemukne, neotravuje atd.“ 🙂 Dejme tomu, že slůvko výchova je jen označením a my někde v duši víme, že každé to období přináší své. Období nepřetržitého pečování, by mělo nahradit období aktivního pečujícího průvodce životem s drobnými úlevami a odpočinkem na straně rodičů, následně období  nenápadného jištění zpoza rohu a nastavování hranic a pak přijde puberta a měli byste už jen sledovat, co se vám kdy v tom předchozím období povedlo či nepovedlo a být na místě dobrého kamaráda, přítele, psychologa a rodiče, protože tady už je vše hotové, jen to teď musí v tom těle dozrát 🙂

Moje dcera má mou důvěru. Už mnohokrát jsem slyšela z jejích úst, že i já mám důvěru její. Vrcholem mého uspokojení z dobře odvedeného provádění jejím dětstvím je, že se mi potřebuje svěřovat a nebo se mnou ráda tráví svůj volný čas. Než jsme se dostaly obě až sem, musela jsem se lecos i já přiučit, stejně tak ona. Přeci jen je to mé první pubertální stvoření v našem domě. Nebylo nikoho jiného na kom se naučit zasahovat či nezasahovat 🙂

Častěji se shodneme než naopak. Obdivuji ji. Obdivuje mě i přes ten náš „dvacetiosmiletý“ věkový rozdíl – !!!zatím!!! :-)))

Žádost o e-book

Zaškrtněte, o jaký e-book máte zájem:

Zaškrtněte jednu z následujících možností: