Devadesát procent maminek přichází do porodnice s jasným přáním přirozeně kojit. Jenže realita prvních hodin a dní po porodu bývá jiná. V porodnici se často nastaví jednotný režim, který nerespektuje zdravotní stav miminka ani individuální rytmus ženy. A přirozená jistota, se kterou maminka do porodnice vstupovala, se začne pomalu vytrácet.

Silnější ženy to někdy ustojí díky intuici, předchozí zkušenosti nebo podpoře kamarádek. Jiné mají štěstí na průvodkyni – laktační poradkyni, která je provede začátky a pomůže jim důvěřovat vlastnímu tělu. Ale mnoho žen se ke mně dostává až ve chvíli, kdy už několik týdnů „hasí požár“. Nemají oporu, nemají zkušenost, neměly nikoho, kdo by je připravil. A pak přichází otázka, kterou slyším velmi často:

„Budu moct ještě kojit?“

Zajímavé je, že tato otázka nepřichází po prvním neúspěšném přiložení. Nejčastěji se ozývá až na konci šestinedělí – mezi druhým a třetím měsícem. Maminky mají za sebou dlouhé týdny hormonální i emoční horské dráhy, vyčerpání, nejistotu a pocit, že se točí v kruhu. Tatínkové, kteří nemají předporodní průpravu ani návod, jak ženu podpořit, často nevědí, co dělat. A najednou vidí svou partnerku bezbrannou, zmatenou, na hraně sil.

V těhotenství bývá žena paradoxně lépe chráněná – hormony ji vedou, intuice se probouzí. Ale není to samozřejmost. Mnoho žen roky před otěhotněním žilo v prostředí, kde nebyl prostor cítit vlastní potřeby. A těhotenství je pak první setkání se sebou samou.

Právě proto má obrovský smysl mít průvodkyni už v těhotenství. Někdo, kdo vás jemně a s respektem navede do bodu, kdy po porodu nebudete žít týdny ve strachu, že mléka není dost, že dvojčata neukojíte nebo že nejste dost dobrá máma. Dnes navíc zdravotní pojišťovny běžně proplácejí služby laktačních poradkyň.

Příběh z praxe: porod dvojčat císařským řezem

Maminka čeká dvojčata. Porod proběhne císařským řezem – tedy způsobem, který přirozeně nespustí hormonální kaskádu jako vaginální porod. Miminka se narodí předčasně, mají krásně vyvinutý sací reflex, ale nemají sílu vytáhnout z prsu dostatek mléka.

A pak začne kolečko, které pomalu rozkládá její odhodlání:

• miminka nejsou po porodu položena na její tělo
• bonding je přerušený
• miminka jsou zabalená v gáze
• maminka je ve sterilních látkách
• první přiložení je odložené
• personál používá rutinní věty, které v ní zasévají pochybnosti

Maminky, které zažijí nepřerušený bonding kůže na kůži přímo na sále, většinou nikdy nepotřebují laktační poradkyni. Vidí na vlastní oči, co dokáže novorozenec, když se nahý dostane na nahé tělo své matky. Taková „maličkost“ mění budoucnost – podporuje mikrobiom miminka, hormonální stav ženy a především důvěru v přirozený proces.

Proto by každý porod – císařský i vaginální – měl dát šanci zažít tuto chvíli. Tělo na tělo. Ne látky, ne gáza. Možnost přisát se, dotknout se, osahat maminku ručičkama.

Další milník, který oslabuje důvěru

Pevně nastavený režim a nevhodně volená slova odborníků. To, co je pro personál běžná rutina, může být pro maminku zaklínadlo na několik týdnů. Jedna věta, jedno konstatování, jeden pohled – a žena začne pochybovat, jestli vůbec může kojit.

Můj vlastní příběh

Do porodnice jsem šla s MBF kojícím polštářem a jasnou představou, že si děti položím sama a budeme kojit.

Realita:

1. císařský řez
2. nedůvěra personálu
3. nedonošená miminka 35tt, kolem 2 kg

Mléko se mi spustilo až pátý den. Do té doby jsem odsávala každé tři hodiny, přikládala miminka, nechávala je olizovat bradavky – v tandemu nebo postupně, podle toho, co mi dovolili na JIPce.

Pamatuji si, jak pátý den přišel vlčí hlad. Začala jsem jíst, pít domácí vývary, které mi manžel vozil po půllitrech. Odsávání, přikládání, dokrmování… nekončící kolotoč, který trval další dva měsíce, protože jsem měla pocit, že je potřeba stále dokrmovat lahví.

Miminka po týdnu skončila na sondách. Paradoxně se tím uvolnil tlak na „plné kojení“ a já jsem konečně dostala čas na mazlení, klokánkování a společné chvíle, které byly do té doby vzácné.

Brala jsem si miminka do postele – společně nebo postupně. Potřebovala jsem je cítit. Odsávání mléka přímo do sondy bylo účinné už jen při pohledu na ně. Spinkala téměř nepřetržitě, možná dospávala svůj první týden života, kdy se přikládala na prsy a dokrmovala flaškou.

Proč to píšu?

Protože takové začátky žádnou mámu nepřesvědčí, že na to má. A právě proto je nesmírně důležité mít v zádech někoho, kdo vás chytne za ruku a provede vás tím vším.

Někdo, kdo vám přeloží dobře míněné rady lékařů a sester do lidského jazyka. Někdo, kdo vás udrží v důvěře ve vlastní tělo. Někdo, kdo vám pomůže nastavit doma přirozený chod kolem kojení.

Čím dřív se podaří vytvořit klidné, bezpečné prostředí, tím snadněji všechno zapadne do sebe.

BarboraMZ