Skin to Skin/tělo na tělo
„nezbytných prvních 1000minut vašeho novorozence na těle matky mu dává šanci na lepší imunitu, méně sklonů k alergiím a zažít stejně dobrý start jako novorozenci donošení a vaginálně narození“
Ne vždy se podaří maminkám kojit. To je přirozené, dokonce běžné.
Pozor nechci tím v žádném případě říct, že je přirozené nekojit. Co tím však zdůraznit chci, je zcela běžné, když maminka nezvládne, vlivem prostředí 21.století prostě vypnout a nechat za sebe jednat své přirozené instinkty a vnitřní hlas.
JAK TO? Snažila jsem se! Chtěla jsem, ale…
Od svého narození už ušla tak daleko. Po té cestě ji tolikrát bylo opakováno to co se naučili její předci, ty všechny rodinné vzorce. Příliš mnoho vlivu z venku, z rodiny.
Ledabyle vyřknutá zaklínadla, byť laskavě a dobře míněná, která ji však na míle vzdalovala od sebe samé. Mnohdy i její vnitřní hlas utlumila úplně. Zapomněla, že vůbec nějaký takový byl, kdo a čím je a tak nějak přijala vše kolem, co jí život nabízí s celou jeho pestrobarevností.
Najednou se stala matkou
Pro jednu žena nic zásadního.
Pro druhou moment, který ji postaví tváří v tvář sobě samé.
Setkání se stínem, prozření, zesílení… a někdy i malé „zešílení“.
Je to zlom. Okamžik, kdy se z obyčejné ženy stává samice, bojovnice, žena, která má odvahu podívat se dovnitř. Přijde miminko a v nás se probudí něco dávného, hlubokého a naprosto přirozeného. Rozum ustoupí a do popředí se dostanou instinkty, intuice a tělo. Najednou vnímáme své dítě každou buňkou, jednáme srdcem a mozek na pozadí jen tiše plní povely typu: „teď tvoř tohle mléko, teď tamto“.
Ať chceme nebo ne, je to tak v pořádku. Tak jsme naprogramované.
Postupně se skrze zkušenosti vracíme zpět k tomu, kým skutečně jsme. K podstatě. K našemu poslání.
Co když to ale „nejde“?
Možná jste už slyšela větu: „Je to v hlavě.“
Ano, částečně je. Jenže co dělat, když to z té hlavy prostě nejde nikam jinam?
Zastavit se.
Opravdu zastavit.
Někdy pomůže video, někdy kniha, někdy průvodce – někdo, kdo vás vrátí k sobě dřív, než to udělá nemoc, vyčerpání nebo někdo zvenčí s pověstným zdviženým prstem.
Učit se pozorovat vlastní život jako film. Dívat se na sebe, na své blízké a na všechny důležité role z nadhledu.
Dýchat. Lehnout si, i kdyby jen na chvíli, a sledovat své myšlenky jako televizní program: přichází — odchází — nic nehodnotit.
Miminko jako nejlepší průvodce zpět k sobě
Vezměte své miminko a jen tak spolu buďte. V polosedě, tělo na tělo.
Novorozenec je maličký a bezbranný, ale jeho tělo umí víc, než si myslíme — reflexy ho dovedou až k vašim prsům, i kdyby tam zatím „nic nebylo“. Dudlání, hledání, doteky – to vše spouští proud hormonů: oxytocin, endorfiny, lásku, jemnost, klid.
A s nimi přichází imunita, start zdraví, stabilita malého človíčka. I jediná kapka kolostra, i pár dní kojení dokáže udělat významný rozdíl.
Shodují se na tom neonatoložky i primářky českých porodnic.
Skin-to-skin není trend. Je to základní péče.
A co císařský řez?
U císařských řezů, zvlášť u maminek dvojčat, je přirozený začátek často narušený. Operace, oddělení, čekání…
Ale i tady máte velkou možnost vzít věci do vlastních rukou.
Ano, někdy vám řeknou, že není vhodné miminko hned držet, protože „máte dost své bolesti“.
A ano, u nedonošenců se to zdá být komplikované.
Ale ani intubace nebo nízká saturace nejsou překážkou — i tak mohou být miminka přiložena na hruď.
Některé nemocnice to už běžně umožňují, jiné je třeba o to požádat. Ale stojí to za to.
Skin-to-skin navrací ženě to, co by zažila po spontánním porodu.
Vrací hormonální vlnu, napojení, klid.
Pomáhá i ve chvíli, kdy se žena teprve rozhoduje, zda chce či nechce kojit.
Nemusíte kojit, abyste byla v kontaktu.
Nemusíte být dokonale připravené.
Stačí být — pro své dítě i pro sebe.
Když to nejde, nejde to. A je to v pořádku.
Zastavte se. A pokud to nejde, netlačte na sebe.
Možná se otevře jiná cesta – jindy, jinak, v jiném čase.
Nic se neděje špatně.
A zpět k podstatě…
Mazlení, dotek, blízkost.
To je to, co spouští oxytocin, hormon lásky a štěstí. Ten, který hojí, léčí, uzdravuje, spojuje a dává sílu.
A funguje u každé maminky.
I u té, která nekojí.
I u té, která musela být 24 hodin po císaři na JIP.
I u té, která se teprve rozhoduje, jaká cesta je pro ni ta pravá.
Skin to skin, bonding, kangaroo care — to je vaše cesta k napojení.
Dovolte si ji. Dovolte si blízkost. Dovolte si být se svým mládětem tak, jak vám to přijde přirozené.
Nemusíte nic dokazovat.
Stačí být přítomná.
Pro sebe.
Pro své dítě.
Pro ten nový život, který právě začal.
Cestou je příprava předem.
Můžeme mít připravený porodní plán, můžeme být sami dobře předem informované a mít po boku důvěryhodného člověka, ať už je to manžel, přítel, kamarádka, přítelkyně, porodní asistentka, lékař a nebo porodní DULA. V současné chvíli je na trhu už tolik možností, jak si zařídit k sobě někoho s kým to všechno proberete, vaše práva, možnosti. Praktikovat s vybranou osobou dechová cvičení, uvolňování se, meditace, pouštění myšlenek.
Řekněme, že až po teď je ten rozum ještě k věci – tedy včas před porodem s rozumem a po porodu nechat rozumu minimálně na půl roku dovolenou 🙂 a zůstat v sobě věrni svému vnitřnímu systému, který vás vede správně.
Věříte, že díky tomu, pak můžete změnit opravdu znatelně start, vašeho dítěte pro jeho budoucí život?
Nejdůležitějších prvních 1000minut života všech živých bytostí.
Tak málo stačí, prostě jen být. Nestresovat se zásadami, vědět, co chcete, jak to chcete a věřit a stát si za tím, co přesně si přejete, co cítíte!
Vás které to ještě čeká, zkuste si představit sebe v ideálním případě… jen v srdci , bez rozumových taktik a přesto v každé buňce svého těla. Zkuste si najít v sobě průvodce, který vám pomůže na tuhle cestu nastoupit a mít o to příjemnější vstup pro vaše potomky do toho jejich světa.
My, které to máme už za sebou a na porodním sále kolem nás miminka jen neočichána „proletěla“… i tak jsme se toho nezalekly a přes veliké překážky moderního světa prozřely a zvládly tuto výzvu nebo ty z nás , které prostě a jednoduše zůstaly v hlavě, protože jejich vzorce je nepustily jinam, TO vše je proces.
Není na místě si cokoliv vyčítat, tohle už nedoženeme, ale třeba díky tomu můžeme najít víc tolerance pro ty naše malé „spratky“ , protože ten start, kvůli kterému jsou teď třeba více vzteklí, nemocní, mnohdy intolerantní na životní prostředí, alergičtí všemi směry, nesoustředění, tak ten jsme jim prostě daly my a je na místě si nic nevyčítat, ale přijmout to jako fakt a pracovat s tím, co máme.
Můžeme našim dcerám lépe pomoci pochopit podstatu jejich životů, více nechat mluvit naše srdce než rozum a tím pádem být více ženami než silou.
Láska hory přenáší – pamatujete
