Strávila jsem v kuse 14dní se svými dětmi!!

Nebojte se, normálně trávím čas se svými dětmi, ale většinou nám do toho zasahují babičky, plány, práce, školky. 

Takže, strávili jsme s dětmi čas bez vlivu z venku, kterému bychom se časově podřizovali, žádná pomocná ruka babiček, jen naše celá  šestičlenná rodina společně na ROADTRIPU.

Pro mnohé z vás běžná rutina. Denně 24h s dětmi po mnoho let. Naše děti mají mě, mají tatínka a mají také babičky a dědu, kteří s nimi čas tráví, protože chtějí. Jsem za to vděčná, neboť i já se mohu pak s čistým svědomím věnovat svému poslání, které je paralelní s mateřstvím. Mohu se vědomě radovat  z jejich přítomnosti nebo se na ně prostě těšit. Také nechat manžela plnit poslání své a nakonec prarodiče též. Všichni jsou spokojeni.

Dovolená je pak u nás pravý opak všedních dnů a musí se náš rozeběhnutý „rodinný podnik“ trochu přizpůsobit právě tomu, co je pro jiné rodiny zcela běžné. Malé i velké děti stále spolu a mnohdy i v jednom pokoji nebo chatě. My jakožto rodiče v několika rolích, které střídáme dle aktuálních potřeb téhle naší báječné dovolené. 

I přesto se těším na říjen a listopad. Mám v plánu strávit s dětmi šest neděl na ostrově. Minulý rok mi tento nápad přišel na mysl při týdenním objevování po vlastní ose na ostrově Malta, Gozo. Takový život bych si chtěla zkusit. Život na ostrově. Místo babiček bude pro mé děti anglicky mluvící maminka tří dětí, která bydlí kousek od našeho zamluveného prázdninového domu. V té době si přeji věnovat svému psaní a podpoře maminek. S dětmi objevovat místní život a učit se přirozeně angličtinu. Děti budou pořád polonahé, ve vodě a česky budeme mluvit jen mezi sebou.

Naše děti se právě nacházejí v období puberty, prepuberty a ranné fáze čeho si, čemu se mezi námi matkami říká „první puberta“. Je to období, které přichází po období vzdoru.

Kolem čtvrtého roku si malý člověk začíná dokazovat další level. Už se nevzteká a nerozčiluje, jako tomu je v období, kdy ještě neumí pořádně vyjádřit co by chtěl. Teď to už umí vyjádřit dost jasně a trénuje to v podobě silné opozice, kdykoliv přijdete s nějakým nápadem. Půjdeme do leva. Ne, to určitě ne, půjdeme doprava. Ne? …a urazí se. Jsou to věčné dohady a zvyšuje se hlas přiměřeně s hlasem opoziční strany. Máte-li v tomto věku dvojčata, pak to jednoduše vynásobte dvěma a pak ještě přidejte volume doprava podruhé, kdy se to snaží řešit i oni sami mezi sebou. V ten moment nemáte šanci. To nepřekřičíte i kdybyste měla megafon.

Kolem desátého roku se začíná pomalinku překlopovat, jinak zcela bezproblémová povaha vašeho syna nebo dcery, do jakého si tréninku na pubertu. Jestli od narození byl hlučnější, protože se narodil jako první kluk do rodiny, který přišel po klidné a tiché holčičce, pak v tomhle období je téměř nemožné s ním v jeho blízkosti vydržet a neupozorňovat na to, že vaše uši jsou ještě zdravé a že dobře slyšíte. Mám vypozorováno, že stejně jako energie chlapců je silnější, tak i hladina zvuku má vyšší obrátky. Občas tedy zkusí otrávený pohled, občas zkusí nesouhlasit, často je hlučný a tím na sebe upozorňuje, ale v podstatě je to stále jen trénink a tak je to teď nejméně obtížný člen rodiny na spolupráci.

Kolem dvanáctého roku je už čistě po tréninku. Naše dcera už je jasným příkladem vzorce pro období puberty.  Puberta je v jejím podání fakt trefně  nepříjemná. Stále otrávená v naší přítomnosti, jen málokdy ráda za mojí pozornost, naše nápady jsou už úplně debilní a ideál jejích letních prázdnin už dávno není dovolená s mamkou a partou dětí na horách nebo s tátou a celou rodinou u moře či letní tábory… ideál je potloukat se po vesnici u babičky a vyzařovat inteligenci ve vlastním podání. Chodit pozdě spát a ještě později vstávat. Být stále online a hlavně si dělat co chce. A pozor! Řvát! Ano, i tak tichá, roztomilá a éterická povaha naší prvorozené dcery je rázem hlučná. Hysterie smíchu, střídá hysterii pláče nebo propastné mlčení a tiché chvíle v jejím pokoji.

No a teď to hezky všechno nažeňte do jednoho vozu a čtrnáct dní chtějte, aby to bylo období na které budeme s láskou jednou všichni vzpomínat. 

Všichni dobře známe z cestování, byť už jen při přejezdech ve všedních dnech větu „Kdy už tam budem?!“ x 4 … další opakující se otázky … „Kolik nocí tady budeme bydlet? Pjoč?“ A pjoč a pjoč????

Pravda všechno jsme si to zavinili tím, že jsme si dali rodinný roadtrip 🙂 Kdybychom jeli na jedno místo, ušetřili bychom si určitě moře času na odpovědích a otázkách. Nebylo jen „votravno“ chvílemi bylo i dost milo a veselo, takže to jistě do příštího léta opět zapomeneme.

Už loni jsme si s manželem říkali, že příští rok to uděláme jinak. Celá rodina na 14dní v tomhle věkovém rozložení není odpočinek. Letos jsme to tedy jinak udělali. Místo na jih jsme jeli na sever. Místo odpočinku na dovolené jsme to udělali jako nutnost vycestovat společně pro pevné rodinné pouto a také abychom se dětem postarali o hezké vzpomínky na dětství. V momentě, kdy jedu na dovolenou s tímhle obrázkem, pak se mi dost těžko stojí na straně vytočeného otce dětí, který to vydržel čtyři dny a pátý už ventiluje své a řve, aby se probraly ze svých bublin a o něco se taky staraly!!! Například o vlastní nabíječky k telefonům, které měly pouze v autě na přejezdech mezi ubytováním. 

Putovali jsme pomalu od našeho domu k Baltu. Přišlo mi líto vychovávat a poučovat děti zrovna na dovolené. Za mě to není standardní režim a tak jsem schopna být o dost víc tolerantní ke všem.  Pravda, že tolerance směrem k jejich tatínkovi mi pak v tomhle ohledu dá nejvíce zabrat. Pak nám taková dovolená končí tím, že se všichni těšíme domu, až bude zase klid! Zřejmě generacemi ověřený vzor, převzatý od našich rodičů. Osobně na společné dovolené vzpomínám ráda. Z počátku do bylo fakt dobrodružství. Později opravdová nuda a ještě později už jsem začala jezdit s partou či přítelem a tak to nabralo zase úplně jiné rozměry. 

Takže ta příští letní rodinná dovolená… zkusíme to jinak 🙂

Kromě stmelování byla naše dovolená  pojata také jako dovolená poznávací. Šest osob v jednom velkém autě. Čtyři stažené a hodně oblíbené pohádky na tabletu. Sedm ubytování na okruhu 2600km. Během jedenácti dnů ujet 35h. S hlavním cílem, hned po „i cesta může být cíl“, byl HEL, Baltské moře.

Kdybych měla dát nějaká doporučení na tuto oblast, pak bych určitě mířila rovnou na krásné pláže výběžku HEL. Pro milovníky studené vody a slaného jezera je to ideální destinace. Já jsem si tam ověřila, že Polsko je takové naše pohraničí, kde najdeme krásné chalupy, ale také dost rozpadlých a starých budov. Nejvíc mě oslovovaly borové les, který znám kolem Mělníka. Jezdili jsme se tam koupat na Lhotu. Baltské moře je za mě velmi rozlehlá trochu slaná pískovna. A fandím jejich borovým lesům.