Prolog
„Je nádherný letní den. Slunce se střídá s převahou mraků a občas zvítězí déšť. Na horách se počasí střídá rychleji. To bylo, co jsem vždy jako malá slýchávala od rodiny. Tedy pochopitelně to předávám s obří jistotou dál. A taky již z vlastní zkušenosti mám možnost potvrdit, že je to pravda. Předpověď, kterou vždy shlídnu párkrát za den na svém mobilním telefonu, říká různé možnosti a tak je vždycky, tady na kopečku hodně příjemný, že je na jistoty internet krátký a že si počasí dělá co chce a dokonce nás i opakovaně mile překvapuje navzdory deštivým a chladným týdnům. Je tak krásně, že se chce i člověku žít 🙂 není to o úmorných vedrech a tak se můžeme projít lesem, čuchat báječné vůně přírody a jen tak být kolem dokola.“
Koncem září by děda oslavil 102. narozeniny a my vnoučata je slavíme ve vzpomínkách s ním.
Děda si vybral, o pár let dříve, jednoho krásného letního dne svůj čas k opuštění zemské tíže. Poslední měsíce a možná i roky vypadal, že si vybrala jeho duše opuštění mnohem dřív a jen tělesná schránka se lépe či hůře pohybovala jejich bytem. V pokročilém stádiu se přestala pohybovat, byla převezena do ústavu pro dlouhodobě nemocné, uložena na lůžko a já do dnes a asi nikdy nepřijdu na to, zda byla opravdu tak prázdná jak se zdála. Do té doby se babička oddaně starala o dědečkův stav. Až jednou, padl tak, že už to i na ni bylo moc. Zhruba půl roku před smrtí, děda chodíval bytem sem a tam a jen mumlal jakési mantry stále dokola. Oděn spoře, v županu a v pleně vypadal opravdu prázdně. Jednou jsem byla u prarodičů na návštěvě s Bereničkou a děda, byť od pohledu dutej, se v části své cesty „sem a tam“ zastavil, podíval se Berunce přímo do očí a řekl naprosto srozumitelně „Krásná“. Dál jako by ho vypnuli navždy. To co v životě používal nejvíce, myšlení, učení a předávání vědomostí dál, mu přestalo fungovat jako první.
Zhruba necelé tři měsíce strávil mimo domov. Týden před jeho smrtí jsem za ním byla na LDN. Šla jsem se rozloučit. Seděla jsem v nepříjemně zapáchajícím nemocničním pokoji, u jeho lůžka, držela jsem mu jeho vyzáblou ruku. Byl bílý, ruka byla bílá jen žíly prosvítaly světle fialovo-modrou barvou na povrch. Koukal do „blba“ a přerývavě dýchal. Sklonila jsem se k němu a zazpívala jsem mu jeho nejoblíbenější písničku, kterou nám zpívával jako dětem.
„Zpíval Kos Kosici fistulí,
že se k ní dnes večer přitulí,
že přijde ve fraku s žížalou v ruksaku,
s takovou až oči vykulí“
Jeho tělesná schránka nehnula brvou, ale já věřím, že odešel v klidu. Stihli jsme se s ním rozloučit.
Děda byl celý můj život hodně důležitým článkem našeho rodinného řetězce. Babička působila tak nějak z hora nad ním. Organizovala dědovo kroky, ale stejně kdyby býval nechtěl a nebo to dělal jen z donucení, tak bychom z toho, my vnoučata, nemohla mít tak krásné a pevné vzpomínky na naše dětství. Děda byl intelektuál. Vzdělaný a dle babičky prakticky málo využitelný. Tedy praktické věci v jejich manželství šli za babičkou. On jí ovšem byl takovou oporou, že si mohla dovolit být sama sebou ve své síle a to je zřejmě nejvíc, co může partnerství dát.
Děda povídal před spaním ty nejlepší pohádky. Byly sice dvě a vlastně mám dojem, že se celé dětství opakovaly, ale byly nejlepší. „O skleněném zámku“ byla pro mě úplně obzvlášť zajímavá a vždycky mi nastartovala fantazii na plné obrátky. A pak byla pohádka známější a to pohádka „Dlouhý, široký a bystrozraký“. Spávali jsme na chatě, na půdě a děda hrozitánsky chrápal. Měli jsme tam kýbl na čůrání vystlaný kapradím, abychom nemuseli nikdo v noci na kadibudku za „kolnou“ nebo padat z příkrých schodů z půdy.
Babičku jsme na spaní měli raději. Byla měkčí a vždy ve střehu. A nechrápala. Ta nespávala na půdě, ale dole v jídelně. Babička byla strašpitel, ale já jsem to jako dítě ani netušila. Až jako matka několika dětí jsem se dozvěděla, že se babička na chatě bála stejně jako já. Možná o to víc, neboť já jsem měla řeči o hrůzách a ona mě dokázala uklidnit, zatím co se musela sama hodně ovládat.
Dědeček Diviš pocházel z vesnice a tak ho to také k vesnickému klidu a bytí táhlo celý život. Přesto žil svorně vedle naší babičky na sídlišti. Za jeho únik od reality všedních starostí považuji „kolnu“ okolo, které byl dřevník. Celá tahle jeho kolna byla součástí letní chaty v chatové osadě, kam každý víkend jezdívali jako rodina. Jako vnoučata na to vzpomínáme s láskou, svobodou a vlídností prarodičů. V kolně měl spousty nářadí a jako dítě jsem ho vnímala velmi pracovitého. Mně se zdálo, že je zručný. Babičce se zdálo, že je vše praktické na ní. 🙂
Nejraději jsem s ním měla ranní procházky na nákupy čerstvých potravin. Mléko v igelitovém sáčku, máslo a čerstvé rohlíky. Na chatě se ani tak nepeklo, neopékalo, jako rozpékalo. Křupavé rohlíky, někdy i dny staré, z klasické trouby v kamnech. To bylo labůžo. Na těch kamnech se i vařilo. Malá dřevěná chata v osadě, v lese a opravdová kamna.
Prázdninové týdny jsme tedy na střídačku trávili s dědou a babičkou na chatě či chalupě a přes rok nás hlídávali v našich domovech, když bylo potřeba. Možná proto mám k velké rodině tak blízko, možná proto mi přijde velmi důležitá pospolitost velké rodiny a tak trochu i samozřejmost, že moje děti jsou nejen moje, ale také jsou to vnoučátka našich rodičů, kteří jsou pro ně neméně důležití.
Pamatuju si, že děda byl Skřivan, babička Sova. My to v naší rodině máme stejné 🙂 jen já jsem po dědovi. Děda vstával pravidelně v šest ráno a cvičil. Není to tak dlouho, co jsem si uvědomila, že dělám to samé a že mi to dělá nesmírnou radost. Chodit brzy spát a brzy vstát a cvičit. Nic složitého. Jenom se umět poslouchat. Takže díky dědo! Další z tvých nepřímo příkladných dobrých skutků z tvého života, co pokračují po generace dál. Ano, řekla bych, že děda byl přesně ten druh člověka, který nevychovával příkazem, nýbrž příkladem. On prostě byl a staral se o dobro všech a snad i to své.