Výchova dnešních dětí je jiná, než byla ta naše. My jako rodiče „současnosti“, do ní vstupujeme s odhodláním dělat věci lépe, vědoměji, laskavěji. Toužíme po respektujícím přístupu, po vztahu, který je založený na porozumění, ne na strachu. Jenže právě tahle touha po „lepším rodičovství“ nás někdy dovede do míst, kde už nejsme v rovnováze. Začneme být příliš tolerantní, příliš obětaví, příliš dokonalí. Tady někde se velmi snadno stane, že to celé zaměníme za respekt k dítěti. Jenže respekt k dítěti bez respektu k sobě není respekt — je to jednostranné přizpůsobení, které neprospívá nikomu.

Když hledáme rovnováhu, kterou jsme nikdy nezažili

Najít rovnováhu mezi sebou a dítětem je zdánlivě jednoduché. Ovšem když hledáme něco, co jsme nikdy nezažili, snadno to přehlédneme. Vídám vyčerpané maminky, které se zastavují nad tím, že jejich dítě nespolupracuje, vzteká se, kouše, kope, škrábe. A ony mají pocit selhání. Často mají pocit, že nezvládají běžné situace, které k dětskému vývoji patří, nebo že jejich dítě „zlobí“. Jenže chování dítěte není zlobení. Je to komunikace. Je to způsob, jak dítě říká: „Něco potřebuji.“

Dětské chování jako signál, ne problém

Některé maminky utečou do práce, protože tam jsou jasné hranice. Jiné se zhroutí. Další to přijmou jako „povahu dítěte“ a nechají to být, i když je to nefunkční. Já to vidím jinak. Je to signál. Stejně jako tělo volá po odpočinku, když je přetížené, dítě volá po orientaci, jistotě a srozumitelných hranicích. Není ztracené, ale učí se od nás  jak funguje svět — a potřebuje k tomu naši jasnost.

Když naše vlastní dětství vstupuje do výchovy

Mnoho z nás bylo jako děti neviděných, nepřijatých, nepochopených, proto dnes přijímáme své dítě „se vším všudy“. I tam, kde už to není zdravé. Bereme na sebe jeho batoh, řešíme konflikty dřív, než nastanou, nedovolíme mu vymezit se. Bohužel je tohle celé pak pro dítě matoucí a netuší kde končí jeho zodpovědnost a začíná naše. Není to selhání. Je to otisk našeho vlastního dětství. Právě proto je pro nás těžké nastavovat hranice, které jsme sami nezažili — hranice, které nejsou tvrdé, ale jasné; nejsou trestem, ale orientací; nejsou mocí, ale respektem.

Zastavení, které mění výchovu

Zastavte se. Položte si ruku na srdce. Zavřete oči. A zeptejte se sami sebe: Dělám to z lásky, nebo ze strachu? Je to moje přirozenost, nebo jen snaha napravit to, co jsem kdysi nedostala? Je to život, který chci žít? Tyhle otázky nejsou jednoduché. Ale jsou pravdivé. A otevírají dveře k tomu, co opravdu potřebujeme vidět — k našim vlastním potřebám, hranicím a příběhům.

Nemusíme být dokonalí, stačí být pravdiví

Nemůžeme změnit celý svět. Nemůžeme nést všechno. Nemůžeme být dokonalí. Něco je vrozené, něco je naučené a něco můžeme kultivovat. Důležité si uvědomit, že rozhodně nejsme produktem selhání svých rodičů. Kdyby to tak bylo, nestáli bychom tu dnes — vědomí, citliví, ochotní dělat věci jinak.

Respekt jako cesta k jistotě a hranicím

Výchova není o dokonalosti. Je o důvěře. O tom, že respektuji sebe, a tím učím dítě respektovat mě. O tom, že nastavím hranice, a tím mu dávám jistotu. O tom, že jsem člověk — ne superhrdina. Právě tahle rovnováha je základem každého zdravého, respektujícího vztahu mezi rodičem a dítětem.

Když hledáte zlatý střed, nemusíte na to být sami

Pokud máte pocit, že hledáte zlatý střed, ale nevíte, jak vypadá, můžu vám ho pomoct najít. S respektem k vám i vašemu dítěti. S vědomím, že každý z nás si nese svůj příběh — a že právě ten nás učí, jak být rodičem.