Zrození dvou sluncí – Hanky příběh o přirozeném porodu dvojčat

Porod je pro mě vždycky cesta hluboko do sebe. A když jsem zjistila, že čekáme dvojčata, dlouho jsem nevěděla, jak se na tuhle cestu naladit. Byla ve mně radost, zároveň strach a mnoho otazníků.
Dnes už vím, že to všechno mělo svůj smysl – a že moment, kdy se naše dvě slunce narodila, se stal jedním z nejkrásnějších zážitků mého života.

Ráda bych sdílela svůj příběh pro všechny ženy, které hledají odvahu důvěřovat svému tělu, svým miminkům a procesu přirozeného porodu. Ať už doma, nebo v porodnici.

Když praskne voda… a vy ještě spíte

Byla jsem ve 39. týdnu těhotenství – období, kdy už jen vyčkáváte, kdy se vaše děti rozhodnou přijít. Šla jsem spát úplně obyčejně, ale krátce po půlnoci jsem ucítila mokro. Praskla mi voda.

Byl to okamžik, kterého jsem se vlastně nejvíc bála.
Co když se nic nerozjede? Co když pojedeme do nemocnice zbytečně? Co když mě čeká vyvolávání?

Ale intuitivně jsem cítila, že nejlepší bude odpočinout si.
Dala jsem pod sebe podložku a vrátila se do postele. A myslím, že právě tohle klidné rozhodnutí nastavilo tón celého porodu.

První kontrakce a tichý přesun do obýváku

Po hodině mě vzbudila jiná, hlubší kontrakce. A hned další.
Přesunula jsem se do obýváku, abych nerušila manžela a naše starší děti. Chtěla jsem sledovat intervaly, ale kontrakce už byly tak intenzivní, že jsem brzy pochopila, že tohle nebude dlouhé čekání.

Zavolala jsem porodní asistentce. Když slyšela můj hlas mezi kontrakcemi, hned vyrazila.

Porodní koutek doma

Když jsem probudila manžela, začal připravovat všechny naše nachystané věci.
Já byla opřená o gauč, ponořená do svého vnitřního rytmu. Porodní asistentky dorazily v tu chvíli, kdy se tělo už chystalo přivést první miminko na svět.

Vzpomněla jsem si na napouštěnou vanu. Voda mi u předchozích porodů ulevovala, takže jsem se do ní přesunula. Asistentky zkontrolovaly miminko a nechaly mě plynout.

První miminko – narozené do rukou své mámy

Najednou jsem ucítila, že přichází. Ve vodě jsem si své první miminko přijala sama.
Ten okamžik byl naplněný nepopsatelnou vlnou oxytocinu, klidu a štěstí. Položila jsem si ho na hrudník a svět se zastavil.

A pak – „Ještě jedno…“

Porodní asistentky začaly mluvit o druhém miminku. Připadala jsem si, jako by to byla nová informace – tak silně mě pohltil okamžik s tím prvním.

Celé těhotenství byla miminka hlavičkou dolů, ale týden před porodem se jedno otočilo koncem pánevním. Měla jsem z toho obavy, zvlášť když jsem slyšela, jak se podobné porody v nemocnicích často vedou – žena na zádech, přidržování bříška, méně prostoru pro pohyb miminka.

Ale domov dává prostor důvěře.
A já cítila, že moje děti přesně vědí, jak se narodit.

Druhé miminko se rozhodlo po svém

Držela jsem první miminko a čekala, až přijdou další kontrakce.
Byly slabé, takže jsem myslela, že to potrvá. Jenže pak jsem ucítila jemný tlak a ohromně mě překvapilo, jak rychle a klidně se druhé miminko vydalo na svět.

Nejdřív se objevil celý vak blan – nepraskl, protože u dvojvaječných dvojčat má každé miminko svůj vlastní.
A pak se najednou narodilo.
Otočilo se samo. Hlavičkou dolů. Tak, jak potřebovalo.

Zase jsem ho dostala do náruče. A náhle jsem tam měla obě své děti, ještě spojené pupečníky, teplé, klidné, skutečné.

Dvě slunce

Když jsme se po chvíli přemístili na gauč a já držela jedno miminko na hrudi a druhé na bonding polštářku, podívala jsem se oknem ven.
Bylo pět hodin ráno.
A opravdu tam vycházela dvě slunce.

Vzpomněla jsem si na dulu ze skupiny pro dvojčata, která má stránku s názvem Dvě slunce.
Ten moment byl tak silný, tak symbolický… až mě úplně dojal.

Co bych chtěla předat dál

Sdílím svůj příběh proto, že věřím, že může někomu dodat odvahu. Že pomůže ženě, která stojí před rozhodnutím nebo má strach, jestli to zvládne.

Chci říct:

Přirozený porod stojí za to.
Není to rozmar.
Není to módní vlna.
Je to hluboká, silná cesta, kterou umí naše tělo i naše miminka.

Tenhle porod mi dal jistotu i pro péči o dvojčata. Kojení nám šlo hned od začátku. Jsem ve své síle.
A dnes můžu s čistým srdcem říct, že to byla jedna z nejkrásnějších věcí v mém životě.
A že být mámou dvojčat je dar.