Jaké je třetí těhotenství v mém podání?

Plánované, člověk ví co čekat, je na vše připraven, většina věcí už je pod střechou, tak je dokonce jedno, zda půjde o chlapce či děvče, protože máme vše!

Začalo to tentokrát plánovaně, alespoň částečně. Moje představa byla plná tmavovlasé hnědooké holčičky. Imaginace je silná zbraň. Proto jsem možná vůbec nepochybovala o ničem složitém. 

Divné mi tou dobou vůbec nebylo ani to, že mám břicho několikanásobně větší než předchozí dva jiné stavy, že jsem unavená mnohonásobně víc a že mi opravdu extrémně vše leze do nosu a vadí. Měla jsem pro sebe spousty dobrých důvodů, proč by to tak mohlo být, například pokročilý věk a třetí těhotenství v řadě?

První týdny, po tom, co nám to doktor odklepl, jsme přes Vánoce dávali úzké rodině dárkem první vyprošený ultrazvuk. Pro rodinné příslušníky to bylo  příjemné překvapení a pro mnohé i předpokládaným vyvrcholením našeho divočejšího vztahu. Tedy „když to všechno dobře dopadne, tak v srpnu se můžete těšit na dalšího člena naší rodiny“

Jak jsem se cítila po druhé kontrole u gynekologa?

Jaké bylo, ale překvapení, když jsem šla na druhý ultrazvuk po 12 týdnu. Gynekologicky v pořádku, tak ještě ultrazvukové běžné vyšetření. V tu chvíli mi hlavou proběhly myšlenky a obavy typu – věk a možná prostě není čas na miminko.  Tak tedy ležím na lékařském lehátku a doktora slyším říkat „tady máme hlavičku, bříško… počkejte neříkali jsme , že tam máte dvě… tady je druhá hlavička… a je to jednovaječné těhotenství…“

Můj smích v leže přehlušil hlas pana doktora a tak chvíli počkal a až teprve u stolu na mě začal solit, co všechno to pro nás může a nemusí znamenat. V ten moment, obrovské euforie, jsem nejen kvůli věku 37let, ale hlavně kvůli typu těhotenství spadla do druhé nejrizikovější skupiny čekatelek na dvě identická dvojčata. 

Co na to budoucí otec dvojčat a zároveň současný otec naší nejstarší dcery?

Domu jsem jela jako omámená a kdybych neměla ty dvě srdíčka pod mým srdcem asi bych se měla chuť pořádně opít :-)) Takhle jsem aspoň pustila rádio na plný koule a jela domu tu novinu sdělit budoucímu trojnásobnému tatínkovi. Ten, když viděl můj výraz mezi dveřmi, se ptal jestli je vše v pořádku?? Suše a ještě omámeně jsem oznámila, že si nejsem tak úplně jistá a ukázala mu dvě UTZ fotky miminek. Každé mimi zvlášť zachycené a proto těžko soudit z prvního pohledu, cokoliv neplánovaného. S radostí sledoval jakoby jedno rostoucí miminko a říkal, jé, tak už máš i fotky! O pár vteřin později už byl i on ve vysmátém šoku stejně jako já, protože jsem mu upřesnila, že ten další obrázek je miminko druhé, tedy dvojčata!  A jízda mohla začít.

Nejčastější obavou pak bylo

„mají-li správný průtok a neujídají si, když mají jen jednu placentu“

Druhý trimestr.

O ostrý čich, který mi znechucoval celý první trimestr uplně vše, jsem přišla jako zázrakem proutku během 4. měsíce. Vrátila se mi chuť na kávu a zamilovala jsem se do Avokáda. Zajímavé, jak každé těhu přineslo své chutě. Zažily jste to taky? Od 5. měsíce jsem si na ni už neviděla :-)) a říkala jsem si, s obavami, co přijde 7. – 8. měsíc? To jsem ještě zřejmě nepoužívala onu dokonalou větu „to budeme řešit až to nastane!“, protože obavy byly zbytečné. Do dnes jsem mému tělu vděčná! Fungovalo totiž při všem, co jsem potřebovala a paradoxně jsem snad měla nejméně vody ve tvářích ve srovnání s předchozími jinými stavy. Pravda, možná i tím, že tohle netrvalo 40 lunárních týdnů, ale jen 35 týdnů. Nebo možná proto, že příroda je mocná. Nabrala jsem 12kg namísto slibovaných minimálních 25kg, miminka rostla celé těhotenství stále stejně souměrně… „A“, tedy Josef, bylo od začátku menší a „B“, tedy Jonáš, na můj vkus nadprůměrné miminko, neboť já dělám malé děti a Jonáš byl prostě „standardní dítě“ jen dvojčecí a tak musel ven o 5týdnů dříve.

6.-7. měsíc Jak se dá v tomhle spát?

Dokonce bych vám teď tvrdila, že to bylo těhotenství naprosto v pohodě, protože i to příroda umí zařídit (psáno 2měsíce od porodu), ale když se zamyslím, tak jsem vlastně zapomněla, že během 6. měsíce se kluci kamsi posunuli a odsunuli mi zřejmě vnitřnosti uplně do jiných poloh a tak jsem se pár nocí budila pocitem udušeného, než jsem přišla na to, že si můžu dát rošt do polohy polosedě a vypodložit se kojícím polštářem tak, že jsem se i vyspala. Dušení přestalo po pár týdnech a jejich neměnná poloha jin-jang jim zůstala už po zbytek rostoucího bříška. Spala jsem nehnutě, jen občas s odkrvenýma rukama za hlavou. Poloha na levé půlce mého zadku, pod stehny kojící polštář, který mě objímal kolem zad, zadku i bříška. Ani jsem si nepřipadala divná. Záchod jsem navštívila maximálně dvakrát za noc. Břicho mi připadalo malé, až zpětně z fotek jsem začala chápat, proč se mě každý ptal už v 6měsíci, kdy mám termín porodu, že už to musí být teď.

V podstatě jsem se neomezovala v ničem, ale zároveň ráda dělala jen co mi dovolilo břicho.

Obouvat mi vlastně šlo taky jen do pátého měsíce a pak jsem byla šťastná za pantofle, neboť léto začalo toho roku opravdu brzy a poslední dva měsíce jsme proseděly s mojí mamkou u nás na zahradě. Co se týká sezení , to vypadalo asi tak, že jsem zkoušela občas něco vyplevelit, mamku prosila o různě těžší úkony a když jsem utrhla silnější plevel než jsem byla já, tak jsem z ničeho nic ležela ze dřepu na zádech jako brouk a nemohla se z toho zvednout, ale pořád jsem si připadala „parádně ohebná“ 😀

Jak jsem se udržovala v kondici?

Jóga – to bylo co mě drželo v kondici a když jsem přes den měla depku z horší hybnosti či těžkého popadání dechu, tak mě Jóga z toho vždycky narovnala. Ostatně dýchání je základ všechno ve všem a tak mi to pomáhalo hodně i při prvním vstání po císaři, ale  to až budeme u porodu.

Hormony a my všechny.

Usoudila jsem tedy, že hormony jsou mocné, příroda ví jak na nás a vlastně i přesto, že to byl vlastně opravdu dvojitý záhul, tak jsem to zvládla levou zadní a ještě na to vzpomínám úplně „bezbolestně“ a tyhle neduhy si teď tahám z paty, abych si je vůbec kdy byla schopna pamatovat.

Co jsem opravdu neměla během toho času ráda?

Pravidelné týdenní lékařské kontroly. Kdyby mi lékaři od 20. týdne  nepřipomínali týden co týden, že další vyšetření může vést už k porodu a že opravdu nevíme jak se vše může dál vyvíjet a jestli ta miminka vůbec donosím, tak bych ani nevěděla, že jsem RIZIKOVÁ. V ÚPMD Podolí jsem byla každý týden, to mi nevadilo, naučila jsem se to brát jako bezva příležitost vyjet si do Prahy. Jenom do teď mám nepříjemnou vzpomínku na to, kdy vám jen tak mimochodem něco sdělí, do příštího týdne se to projeví jako banalita a vy těch 7dní žijete fakt ve strachu. K čemu tohle je dobré? S ženami by se mělo mluvit, tak jak se ony sami ptají. Pokud je někdo lékařkou, pak si to snadno vyhodnotí, ale laik těžko unese běžně podanou větu například o jeho možném ukončení vícečetného těhotenství. Naučila jsem se věřit v sebe. Přisuzuju za to dík právě dvojčatům, ti mě postavili do latě a přivedli zpátky do mého nitra.

V jakém týdnu jsem nastoupila do porodnice a kde nakonec dvojčata přišla na svět?

Nemám ráda nemocnice. Nemám ráda přísná pravidla a osobní omezování a tak jsem dělala i v tuto chvíli vše pro to, abych mohla být doma co nejdéle. Nastoupila jsem tedy až ve 34. týdnu. Děti jsme vypravili na tábor a k babičce, já si sbalila tašku jako do lázní a rozhodla jsem si to užít. Do teď vidím vizitu, kdy jsem hlavou dolu a oni vstupují do pokoje a říkají s úsměvem, tak tohle jsme tu ještě neměli. A samozřejmě – dělá mi ta vzpomínka dobře, protože jsem si dělala co chci a přitom byla dobře sledovaná na ranním a večerním monitoru. Chodila jsem na procházky kolem a každý den měla sólo pro někoho, kdo za mnou dojel na kávu. To vše už neprobíhalo v Podolí, potřebovala jsem trochu té možnosti si to užít a tak jsem byla v Hořovicích.

 Co bych doporučila já vám?

Vždy se na konci rozhovorů maminek ptám, co by doporučily nebo rády předaly dál těm, které mají šanci to všechno ještě zvrátit a využít ve svůj prospěch.

Buďte na sebe laskavé. Nejprve se vždy zeptejte sami sebe „Mám z toho radost?“ nebo „Co by tomu řekla láska?“ Pamatujte , že nejjednodušší v životě je „milovat život takový jaký je“ a když už máte šanci být ty vyvolené a přivést na svět dvě miminka najednou, pak si to užijte dvojnásob.

Teď trochu prakticky. Vybírejte si. Ptejte se a nebo říkejte jak to chcete vy. Věřte v medicínu, ale hlavně věřte sami v sebe a ve svá miminka – ony vědí.