Předmluva.

3-11-2021 (ano je to rok předtím, než se uskutečnila cesta s dětmi)

Jak popsat něco tak opravdové, lidské a bezpečné. Nemít pocit, ze slova zní jako klišé. Stejně nemohou ani tak dost reálně vystihnout TO jak na mě tyto dva ostrůvky zapůsobily. Letadlo se vzneslo teprve před deseti minutami a mne už se stýská… kdybych si mohla vybrat, pak bych bez rozmyslu sbalila své děti, psy a kočky… (babičky by létaly dle svých potřeb za námi) a všechny bych přestěhovala na Gozo. Aspoň vždy na půl roku, pak půl roku zase v naší krásné zemi. Takhle bych pendlovala, jak jen by to šlo.

Tak moc jsem se na Gozo našla. Objevila jsem na jednom malém, klidném místě úplně vše, co potřebuji k dobití své energie.

Pět let zpátky jsem si zkusila vyjet autem na pět dnů sama mimo realitu. Tam jsem potkala a ucítila kdo jsem já. Celých pět intenzivních dnů samoty, bez vlivu ostatních blízkých energií, které by tu mou nějak ovlivňovaly.  Tam jsem zjistila, že to, co potřebuji ke své rovnováze je vzduch, voda, pohyb, pravidelný spánek… tady jsem to vše bez nucení měla celý týden úplně přirozeně a kdybychom dnes  nemusely stihnout trajekt ve 3:30 a následně letadlo v 7:40 směr Praha, pak bych byla odpočatá jako už pár let ne 🙂 !!!…já žiji, funguji sama sobě s upřímným obdivem a vlastně i nadhledem a tam pod tou rolí maminky, manželky, dcery a sestry jsem to pořád JÁ.

♥️🌺✔️

Cesta.

3-11-2022

Bez pěti dnů to bude rok. Rok kdy se mi v hlavě zrodila myšlenka, která se shodou všech okolností transformovala do reality všedních dnů. Stále mě u toho ještě lechtá na hrudníku, když píši tyto řádky, ve kterých si sumíruji vše, co patřilo k zařizování kolem odjezdu na šesti týdenní život na ostrově.

Převyprávěla jsem svoji představu tolikrát a stejně je to stále vzrušující.

První komu jsem svou představu sdělila hned po příletu domu byl manžel. Od momentu kdy moje nadšení posunul blíže realitě, kterou v tu chvíli představovala záloha za pronájem domu na Gozo,  jsem věřila, že nám bude vše nakloněno a vyjde to. 

Překážky, které by nám potenciálně mohly stát v cestě jsem si, v přirozené imaginaci, bořila jednu za druhou. Otázky typu „co děti a škola?“ jsem upřímně kvitovala: „Vše má své řešení a jde vymyslet ku prospěchu věci, věřím, že díky zkušenosti dvou let online výuky zvládneme i tenhle“. 

Dalším důležitým krokem bylo představit svůj plán také další části rodiny. Máme syna ve střídavé péči a tak je 14dní s tátou a 14dní se mnou. Tedy na názoru jeho otce záleželo velmi. Jeho názor byl jasný. Pokud ve škole schválí dlouhodobý pobyt mimo ČR, pak nemá nic proti tomu, abychom odletěli. 

Celý rok se zdánlivě nic nedělo a přesto se vesmír točil tak , abych sen mohla v září začít realizovat. Školní propustky podepsány. Zelená od exmanžela. Letenky objednány. Prostředky v různých podobách také nastřádány.

Dva dny před odletem jsem sbalila naší rodinu do 70kg hromádky věcí letních, chladnějších, školních potřeb, nadupané lékárničky, elektroniky a pár oblíbených hraček. 

Co si sbalit sebou? Kde koupit levné letenky a spolehlivě odletět? Jaké pojištění? Kde najít ubytování? Kde hledat taxíky a hromadnou dopravu? Jak si naplánovat celou takovou cestu? Kdo by měl zájem, nechce mi na sebe kontakt a mohu vám poslat podrobný seznam. 

Úlevné pocity chodily tedy postupně. V momentě, kdy jsem zavřela poslední kufr mi spadl první, ten těžší, kámen ze srdce. 

Další pak po výstupu z letadla na ostrově Malta. Letěli jsme z celkem příjemného podzimního počasí a tedy jen lehce přioblečeni. Vystoupili jsme do ještě příjemnějšího a vlahého vzduchu o 2hodiny později. Na letišti jsme si ještě dodatečně obstarali redukci do zásuvky a přistaveným taxíkem se nechali dovést až na místo našeho cíle. Taxíka jsem si domluvila předem. Hned v autě jsem začala opět vnímat tu lidskost a vřelost místních obyvatel. Mladík, co nás vezl, je synem paní majitelky našeho prázdninového domu. Není problém s místními navázat rozhovor a tak se moje angličtina začala po roce zase probouzet k životu. 

Na místě nás vřele uvítala paní domácí. Dělala na nás dojem jako hodná teta z blízké rodiny, co říká „helou“. Právě tak si ji zapamatovali i kluci 🙂 „teta co říká helou“ Představila nám dům a jeho potřeby a nechala nás našemu osudu. Všichni jsme byli unaveni z cesty.

 v ,ééNáš pronajatý prázdninový dům.

Dům, který znáte rok a přesto jste ho nikdy neviděli osobně. Nikdy jste necítili jeho typickou vůni a energii. To může přinést různé pocity. V první chvíli to je typický pach, který vás ovane. Tenhle dům je hodně starý a tak nás omámil známou zatuchlinou, kterou najdete v každé staré chalupě. Mohla jsem vybrat něco modernějšího, ale já jsem toužila poznat Gozo v plné jeho síle a to žádný byt v novostavbě nemůže zaručit. Dům jsem viděla na propagačním videu a přesto, že jsem shlédla ještě další možnosti, nebylo o čem diskutovat. Ten náš totiž splňoval naprosto vše, co jsem já od našeho „šestinedělí“ žádala.

Shrnu-li to, byla jsem okouzlena skutečností ještě více, než představivostí, kterou jsem se živila uplynulý rok. Dům byl velký, prostorný a přívětivý. Pro turisty, kteří přijedou ze studených krajů, může být stavební styl místních docela nepříjemné poznání. Dlažba a kameninové doplňky na lince i jídelním stole, nejsou to po čem vaše studené tělo touží. Stačí den strávený na slunci a místním vzduchu a už je z chladivého domu příjemná jeskyně, která vás opravdu ochrání i bez přidané klimatizace. Pravda, nejsme tady v ukrutném letním období sucha a vysokých teplot. Záměrně jsem cestovala do této oblasti v době, kdy to teplotami připomíná „naše dobré léto“.  

Malta a Gozo má kočku za posvátné zvíře. Co může člověku znepříjemnit pobyt jsou právě posvátné kočky.  Koček je tu tedy spousty. Jsou krásné, kastrované i nekastrované. Většinou jsou divoké a pouze hladové.  Kočky mají ve městech své veřejné boudy a misky, kam jim lidé opakovaně sypou potravu. Jenže záchody mají kde se jim zachce. Tak se stalo, že mi chvíli trvalo, než jsem se naučila uklízet střechu od exkrementů našeho čtyřnohého souseda. Jenže nezapomeňte, že i taková záležitost mi na Gozo dělala prostě radost.   

Typickou stavbou na Gozo jsou domy nízké. Kostky přilepené jedna na druhou. Pak i staré domy patrové. Všechny stavby mají rovné střechy a na střechách sluneční elektrárny a nádrže s vodou, ve kterých ohřívají teplou vodu.  Prolíná se tu hned několik architektonických rysů. Poznávám tady nejvíce vliv Anglie a Itálie. To za mě tvoří Maltskou architekturu. Všechny domy mají také jednu barvu. Barvu žlutého pískovce. Velké kvádry bývají neomítnuté a kdyby do místního stavitelství nezasáhl jakýsi místní developer, pak by se jednalo o kvalitní nízké domky a jeden by byl býval jako druhý. V současné době se však i tak malinký ostrov začíná prolamovat pod tíhou businessu a staví se levně a rychle. Staví se převážně vysoké bytové domy. 

Přilehlé uličky jsou tak úzké, že se do nich vejde osobní auto ve dvou uzounkých pruzích, ale přesto tady všude jezdí autobus a ještě včas. 

Naše městečko je od hlavního města vzdáleno do tří kilometrů a je na jižní straně ostrova. Koukáme tedy na Kemmuna (čti Komino) a Maltu. Po sedmé vylézá slunce nad Kemmuna a v půl šesté zapadá kdesi nad středozemním mořem. Výhledy a útesy to podtrhávají svou neuvěřitelnou silou a dominancí a my si mezi tím s dětma stavíme z pískových kamenů, co nás napadne jako mravenci. Děti loví a hledají šneky a já se snažím nabažit výhledy.

Ostrov sám má rozlohu cca 67m čtverečních. Kdyby nebylo malých nožek, asi není žádný problém se po ostrově pohybovat pěšky. 

Deník.

Zdá se vám to jako idylka? Z pohledu cestovatele ano. Teď trochu z pohledu matky čtyř dětí různého věku i pohlaví a s nasmlouvanými návštěvníky, které jsem nechtěla připravit o možnost se sem podívat.

Po sedmé jsou většinou všichni kluci už vzhůru. Dcera spí. Takže jednou se stalo, že jsem byla vzhůru já sama dřív, oni rozespale vylézali z postelí, já už nakročená mezi dveřmi. Využila jsem tedy pronajatého Netflixu a díky tomu pustila pohádku pro umlčení. Povedlo se! Vytáhla jsem sotva rozkoukanou kamarádku na opravdový východ slunce nad mořem. Stihly jsme to a byl to báječný a pro zatím ojedinělý zážitek. Od té doby jsme už vyrazili několikrát. Kluci vzhůru, pohádka tabu a ze mě padají rozkazy jako od trénované vojandy. Umýt obličej, učesat, vyčistit zuby, obléknout a běžíme… vždycky se najde někdo, kdo pokyny sabotuje, někdo, kdo je plní s větším úsilím a také někdo, kdo je nadšen… mám na to dětí dost a tak vždy se mezi nimi ta spřízněná duše objeví, aby mě posílila vpřed. Východ jsme nedali ani jednou, ale vždy jsme stihli ještě slunce hodně nízko a spousty šneků v orosené trávě. Také krásné světlo pro fotky a nadšení všech se konalo pokaždé. Nakonec se to stalo součástí našeho ranního rituálu.

Jak jsem zmínila, Gozo je plné koček a také exkrementů od psů a koček. Takže něco, na co si člověk z rodné země už odvykl jsou hromádky na každém kroku. Hovno na pantoflích celou ranní procházku nechceš. Po týdnu už v tom umíme chodit, vyhýbáme se statečně, je to jako hrát  „země láva“ 🙂

Ty romantické a hlavně pro udržení dobrých teplot, praktické uličky jsou v jednom momentě taky až neuvěřitelně úzké. Jak jsem psala, autobus se tam nakonec vždy vejde, ale kombinace jiného směru jízdy a chodníků pro jednoho štíhlého človíčka, ve mě opakovaně vzbuzuje rozporuplné pocity. Kouzelné a nebezpečné zároveň. V momentě, kdy děti peláší, musí vždy pelášit jako housata a já za nimi. Na druhou stranu jsou tady, ale řidiči opravdu vnímavější, zdá se mi. Prostě není to o tupém následování či porušování pravidel. Jezdí se podle citu a místní tomu rozumí. To je důležité. Nikomu se nic nestalo a za celých šest týdnů jsem neviděla více než jednu nehodu, kdy se auto z půjčovny střetlo s někým místním v křižovatce. Já tedy raději chodila pěšky a nebo jezdila autobusem. Řízení tady chce úplně jiný přístup k automobilismu jako takovému 🙂

30-10-2022

Čekáme dědu. Mého otce. Po 30letech nás oba čeká společný čas, který by měl trvat déle než pár hodin. Na vzdory čekání nemám opět žádná očekávání. Je to úlevné a krásně to plyne.

Ráno je o hodinu delší. Konečně je zase zimní čas. Jak chutná zimní čas na ostrově, kde teploty jsou krásně letní? Je to božsky jiné. Z Čech hlásí také příjemné teploty a sluníčko. Určitě jsou rána studená a krásně zamlžená a slunce je ostré a má ještě sílu. Mně osobně podzimní slunce pak už dost unavuje. Ráda mu vystavím svůj obličej s kávou v ruce, ale běžný pohyb mě docela vyčerpává, asi jak je nízko a dráždí mi oči. Blíže k rovníku je tedy slunce výš.  

Celá tato neděle byla v duchu Candy. Festival, na který jsem dostala pozvánku od místní maminky, byl báječným nahlédnutím do místních radovánek.  Lidé rádi vidí, jsou hluční a děti mají to nejvíc nejlepší ze zakazovaného. Regulované „bonbonování“. Kdyby dnes dceru nebolelo ucho a ke konci dne ji to opravdu nepřestávalo trápit, pak by nebylo překážek. Zůstala doma a my jsme s kluky užili místních cukrátek.

Den má ovšem 24h a tak po uběhlých 12h nás neopouštělo dobrodružství z objevování nového. Protože uši už boleli po celém dni obě a na kostele odbíjeli 10pm, tak jsem se rozhodla dědu přivítat velmi netradičně. 

Bebe v polosedě usnula u bazénu a já na gauči v obýváku. Kluci spokojeně spali až do chvíle, kdy jsem začala řešit dědy cestu taxíkem. Zřejmě jsem mluvila do telefonu příliš hlučně, protože jsem se opakovaně snažila vysvětlit taxikářovi, který nemluvil plynule anglicky, kam má mého tátu zavést. Znělo to tak samozřejmě, když jsem říkala do telefonu „pokud ti už nepojede žádný bus, tak si vezmeš taxíka přímo k nám“… samozřejmost skončila ve fázi „taxikář nerozumí, kam má jet“…Konečně jsem aspoň na pár minut zřejmě usnula. Z gauče mě zvedla jakási telepatie a chladná kolena.  Zkoušela jsem tedy i já vysvětlovat taxikářovi kam, že tedy můj otec potřebuje dopravit, načež jsme se domluvili na kompromisu, který to jediné mohl zachránit. Můj táta v důchodu, sám na cestě již 12h v cizí zemi a vzdálen od našeho domku ještě aspoň 10minut pěšky uprostřed tichého spícího nočního městečka.

Do toho procitli kluci a plakali oba, že mám ležet s nimi. Vskutku pozoruhodné, co se dá v noci stihnout během 4minut a přesto se nejedná o manželský sex 🙂 

Oba kluky jsem dala vyčůrat. Hupsla, i přes jejich protesty, že nemám pyžamo, mezi ně do postele a mezi tím objednala taxíka přes chytrou aplikaci. Té „apky“ jsem si začala vážit o to víc, o co jasněji a ihned bylo zřejmé, kde mě má nabrat a rozumí mému zadání. Díky za vynález a za GPS. V té chvíli mi došlo, že tátu nabereme a stáhneme domu, podáme si sice kliku, ale zároveň bude vůbec klika, že děti nezůstanou sami a děda nebude spát na tašce pod širákem. Potřebovala jsem totiž s Berenikou dojet co nejrychleji na ambulanci. Na bolest už nezabíralo nic.

Děti sami zůstaly jen na malou chvilku a to ještě v otevřeném domě, protože jsem si nevšimla, že klíče mám už dávno v ledvince. Vítání to bylo rychlé a ten stejný moment už nás taxík bral do místní nemocnice na pohotovost. Tam jsme měly to privilegium, že jsme mohly vzbudit spícího strážného.  Všude vládl klid a mír. Byli dvě hodiny ráno. Diagnóza zněla Pneumokok a antibiotika. Můj den končil ve tři ráno a ten nový začal jen o pár hodin později.

31-10-2022

Den tak trochu navíc. Pořád jako by nebylo 31., ale už 1. listopadu… v tomto duchu to celé plynulo krásně a získala jsem tak v myšlenkách den navíc. Děti zůstaly u pohádek a my s tátou jeli pro předepsané léky z probdělé noci. To už by se dalo počítat za krásné přivítání na báječné třítýdenní dovolené, která tátu s námi jistě čeká. Co označuje pro jednoho slovo „báječná“ , pro druhého nemusí znamenat nic příjemného a tak žádná velká očekávání. Cestou jsme „ulovili“ ryby na trhu, ovoce a krásnou uličkou obešli nástupiště. Dali si výbornou kávu a měli taky čas si nepřerušovaně popovídat. S dobrým pocitem jsme se vraceli dalším busem za dětmi.

„Dovolená začala.“ To byla slova mého otce, když zrovna porcoval rybu na filety, u toho z jedné i druhé strany obdivován vnuky. Moje dušička se tetelila blahem. Později odpoledne jsme všichni (Bebe nastěstí nevadilo marodit samotné v prázdném domě) vyrazili na procházku k pláži. Cesta je to příjemná a má 3,5km. S pár zastávkami a motivačním hecováním jsme za tmy konečně dorazili na místo. Odměnou nám bylo prohřáté moře v laguně a plavání při dorůstajícím měsíci. Ríša, děda a já. Kluci mezitím svačili na pláži. Po nás se už přijeli plavit jen koně. Cesta domu byla dlouhá, ale ten pocit, že ujdeš na konci října 6km v šatech a svlažíš se v teplém moři? To je neskutečný balzám na duši.

1-11-2022

V Čechách padla mlha. Pravé dušičkové počasí. Tady se to hůře poznává, protože slunce tady opravdu svými paprsky nešetří a v noci je příjemných 18stupňů. Naplánovali jsme si vyrazit tentokrát dřív a nevrátit se za tmy. Cestu jsem určila já, dohoda byla rychlá a jasná a místo do včerejší zátoky jsme se vypravili do zátoky opačným směrem. Zátoka vzdálena po útesu též podobných 3,5km. Taky s tátou se skvěle plánuje neboť mám po něm zděděný jakýsi vnitřní biorytmus a tak když jsme si jasně spolu u snídaně řekli v devět vyrazíme, nebylo divu, že v půl desátý já teprve dokončila rozdělanou práci a on si odpočinul po ranním bazénu. Všichni pánové měli batohy, já ledvinku. Měli jsme také svačinu a plavky a hodlali jsme si to užít. Hned jak jsme vystrčili o hodinu později než bylo plánováno, nos ze dveří, kluci hlásili hlad. Vrátila jsem se ještě tedy pro banány a jablka a mohli jsme pokračovat v cestě. Za dalším rohem si Josífek postavil hlavinku a jelikož ji má opravdu tvrdou, tak mu to vydrželo celou dlouhou cestu. Pouze přidával na zdrcující intenzitě a kdybychom nebyli v cizí zemi, ale v ulici pod námi doma, pak by jistě nešel vůbec dál. Tady musel. A tak řval a šel. I dnes jsme prošli místním „JZD“ a to i přesto, že jsme šli na jinou stranu ostrova. Minulý rok jsme to s Jitkou vzaly po útesu přímo, tady jsme raději více improvizovali vnitrozemní cestičkou než riskovat pád z útesu nějakého z kluků. 

Po dvou hodinách chůze a řevu jsme byli na místě. Kochání, koupání a radování se mohlo začít. Nakonec jsme tam také užili celý půl den ochutnáváním místním tradičních pokrmů a od zítra budeme vařit zase sami 🙂 Domů jsme přišli opět za tmy, což není v tuhle roční dobu nijaké mistrovské dílo, ale po rozpáleném a světlém dni tady ani člověku nevadí, že jde domu za tmy. 

Uvařit večeři, vykoupat děti, vytřít podlahu, napsat deník a zpracovat fotky. Dobrou první listopadovou noc.

2-11-2022

3-11-2022

4-11-2022

Jak je možné, že už je dnes 5-11-2022? Co jsme dělali ty předešlé dny a jak to, že nebyl čas si v klidu sednout a popsat jednotlivě každý den. Vždyť by tady měla být nuda nebo aspoň mraky času.

Letí to tady jako prázdniny v létě a přitom není v člověku trocha toho pocitu, který je na letních prázdninách pro mnohé dospělé tak otravný. Mě totiž na prázdninách nejvíc otravuje ta nekonečná bezbřehost s pocitem povinnosti něco dělat a nebo cestovat. Dělají to všichni, protože je léto a děti je potřeba nějak zabavit. Samotné děti, aspoň ty naše, netouží po ničem víc, než nemuset chvíli vůbec nic. To ne, že bych pro ně měla každý den nějaký extra plán a náplň, ale protože jedou na tábor, k babičkám, na povinnou rodinnou dovolenou a pak ještě na týden s námi matkami na letní hory s dalšími dětmi. Ten kolotoč s velkou úlevou na všech stranách končí právě koncem prázdnin. Pro mě to znamená návrat do spolehlivého stereotypu, jakési koleje, které nám diktují režim.

Škola a školka pro mě znamená jistou jistotu všedních dnů. O to hůř se pak, po třech dnech školní docházky, smiřuji s faktem, že děti chytly nějaký bacil a postupně zůstávají doma. Smířit se s tím ovšem jako máma musím a tak beru za vděk velkou pomoc mojí tchýně, která je vždy připravena být tady je-li vyzvána. 

Jeden celý den na pláži. V teplém oranžovém písku. Pod strání s křovinami. Na stráni se zatvrdlým jílem nebo pískem na pláži či v moři, se kterým se dítě zabaví na nehorázně dlouhou dobu ku spokojenosti všech. Míčové hry, vodní tenis, blbnutí ve větších vlnách, protože po více jak 14dnech začalo pofukovat a místní se připravují na mírnou změnu počasí. Taky začíná zima. Tedy pro místní obyvatele je to zima ve které dostávají šanci zaseté a zasazené rostliny. S šancí občasného deště po krásném, horkém a suchém létu. My, co zimu známe z oblasti mírného pásma, tohle období nazýváme druhé jaro. Vždycky nám na pláži někdo usne a nemusíme řešit vůbec čas. Asi proto letos změnu času nevnímám téměř vůbec, snad jen natolik, že jsem všude o hodinu dřív. 

Opět se vracíme za tmy. Miluju režim, kdy jdeme z pláže rovnou do vany, k  pohádce, k večeři a do postele dokonale utaháni. 

Nový den a nový nápad na denní plán. Vyrazíme na hřiště. Školáci se doma učí, děda vyrazil na obhlídku okolí a dobít LIDL. Na ostrově je jediný. My nasedáme na bus a po pěti minutách, od slavného pípnutí u řidiče kartou na autobus, vysedáme na nově zrekonstruovaném a krásném hřišti s výhledem na políčka a traktory. Známe to všichni. Záchod se občas hodí. Tak se na dětských hřištích začaly objevovat mobilní záchody. Tady rovnou je tou nejzajímavější malou budovou, přilehlou k dětskému hřišti, právě veřejná toaleta. Vždy uklizena a dobře vybavena. 

Výlet je to nakonec půldenní. Vracíme se propojovací hlavní silnicí blíže k našemu domu, kde pojede za nějakou dobu bus až k nám. Pominu-li, že musím téměř každý krok hecovat, abychom se nezasekávali při každém šnekovi a byli rychleji ze silnic na chodníku, pak je to cesta krátká a příjemná. Skočíme si pod kostel pro zmrzlinu a kávu do ruky a už máme jen několik málo minut před sebou. Baví nás to. Mě osobně tady baví každý krok. Úplně vše co tady dělám, dělám s takovou nevšední radostí, že jsem sama zvědavá, kdy tohle opojení člověku dojde a jestli na to další měsíc bude stačit, abych se nadšení zbavila. 

Děda „ulovil“ v Lidlu, co potřeboval a vaří nám kuřecí vývar. Krásně se nám to doplňuje, když každý chvilku tahá pilku. Chuť sdílet a týmovou práci jsem zřejmě podědila právě po otci. Večeři si beru na starost já.

Toho dne je už „jen“ procházka s jedním z dvojčat na útesy. Dumám, kdo z nás si to užívá víc. Fakt, že je jen jeden na jednoho, že se máme a máme na sebe čas 1:1. Druhý je s velkou ségrou dobrovolně doma. Děda si vyjel na odpolední výlet s Ríšou, vyhlížet západ slunce na té nejzápadnější straně ostrova. Je fajn, mít příležitost být stále spolu a také je moc osvěžující se mít možnost rozdělit.

V podstatě tady opravdu děláme to, co bychom dělali doma. Jen nám do toho všeho více svítí slunce, méně se oblékáme a ještě méně se stresujeme čímkoliv, co by nás stresovat za normálních okolností doma mohlo. Když pak odpoledne děda upeče chléb a je šťastný jaké těsto vymyslel a já o pár hodin později vytáhnu z trouby domácí štrůdl, cítím, že tady to jde. TADY MI JE OPRAVDU dobře.