Během chvíle se spouští rekonstrukce celé té doby konce války. Scéna popisuje převrat v Prostějově, který byl největším a nejsilnějším ze všech následných. Praha, barikády, palba. Tanky. Zachránci. Rádio hlásí „žádáme policii, aby přijela a zabránila masakru, který právě probíhal v místě rádia Svobodná Evropa. Ještě se stihlo vyslat poselství a pak… Je po válce a na pastvinách jezdí tanky, těžká technika, moderní vozy, které nám pomáhají a chrání v současné době.

Celé je to silné. Dnes, kdy probíhá právě takový nějaký denní masakr na nedaleké Ukrajině, o to silnější vjem.

Bydlíme jen 5 minut chůze od naší rajské oázy klidu, lásky a bezpečí. Ženy a děti, velká a velmi dobře vybavená kuchyně plná radosti, tepla, vřelosti a stálý přísun jídla i pití, porozumění a sounáležitosti.

To je naše pravidelná duševní rekonvalescence v podobě týdenního pobytu nás kámošek a našich dětí, které se znají od narození. 15 let vyrážíme v různém složení. Začalo to zimními horami, párkrát jsme se hecly a jely dvakrát do roka. Zima a pak léto. No a nakonec nám zůstalo léto na horách.  Jezdily jsme ve 4 maminkách, také v 8 maminkách, následně zase jen 4, protože jsme už měly tolik malých dětí, že nebylo potřeba kombinovat ještě více rodin dohromady. O pár let později se začaly rodit děti i těm kamarádkám, které si daly trochu na čas. Například z toho vznikla naše dvojčata (tedy jako další dětská parta v naší rodině) a jedináčci zbylých bezdětných, ale dobrých kamarádek. Možná i proto jsme se v současné době ustálily na 7 maminkách a 13 dětech.  Dokonce jsme si zřejmě všechny přály totéž a ocitly jsme se díky tomu tedy zcela náhodně a možná trochu z časové nouze na místě snů. A my tady všichni víme, že náhody neexistují.

Zajímá vás to? Tak čtěte dál o tom, jak se žije maminkám s dětmi na týdenním pobytu mimo realitu a přesto, že máme všechny do jedné dost práce kolem vaření a nastavování hranic s našimi dětmi, přijíždíme domů naprosto veselé, šťastné a nabité na dalších několik měsíců dopředu.

Čím byste řekli, že to může být?

Od útlého věku jsme jezdili s našima na hory. Rodiče měli svou partu přátel. Stejně jako máme teď partu jako rodičové my. Jen toho času naši rodiče byli sami odrostlé děti, co mají už děti své.  Díky jejich partičkám jsme my děti měly důležitá instantní přátelství na míru, která se příjemně prolínala s dětským zamilováváním se a poznáváním života dále než v kruhu rodinném. Byli to pro nás bezstarostné výjezdy plné zábavy a milých lidí.

Jak se vyvíjela moje láska k horám?

Nejvýznamnějším pobytem na horách, který kdy zapůsobil na moje srdce v době školní, byl zdravotní pobyt na horách jarních a to s paní učitelkou Hykyšovou z naší první bé, která nás vyvezla na týden za brány školní budovy do hor. Tam si nejlépe, a asi jako jediný zážitek, pamatuji pusu, svou první, od Pepíčka Březiny. Byl večerníček a on mi jednu pusu vlepil. Takové kouzlo pro mě měly hory!

Významné byly i pobyty s rodiči na horách v průběhu let základní školy. Ať už jsme jezdili jako rodina sama anebo s partou dalších rodin. Ještě teď mě šimrá v břiše, jak sedíme všichni dokola v jednom z pokojů, rodiče hromadně někde dole ve společenské místnosti a my vyvoláváme duchy. Sedím vedle Jirky a všichni se nadpozemsky bojíme. Cosi rupne v akumulačních kamnech a je to zrovna při vyslovení „zjev se nám“! Krve by se v nás nedořezal! A pak nakonec silný zážitek z lyžáku v sedmé třídě. Tereza Šípová, asi už to jméno ji ulehčilo cestu do prvního oddílu, kde lyžovali všichni jako vystřelené šípy a byla radost na ně pohledět. Mnohdy i krásně oblečeni do úzkých šponovek, zatímco já v obtloustlých oteplovacích, samá ruka samá noha, ale s mamky ujištěním, že do toho dorostu. Nejsem si už jistá, jestli jsem byla v posledním oddíle, protože jsem byla srab anebo v nějakém o kus lepším, protože jsem měla od malinka zkušenosti, ale dobře si pamatuju, že jsem zase šílela z nějaké lásky. Ty ploužáky! Platonická láska má své nepřekonatelné kouzlo. Na představy jsem jednička a s hudbou v uších, na klíně walkmana a hlavu opřenou o okénko zamlženého okna karosy. To je sám o sobě hotový vodopád myšlenkové fantazie.

Zdá se, že hory toho času měly svoji velkou moc. Možná proto, že nikam jinam jsme neměli šanci jezdit. Psal se rok 1988. Možná proto, že to bylo mimo domov a přes rodiče jsem vnímala jakousi hezkou energii. Jako rodič bych to teď nazvala vytržení ze stereotypů, které jsem toho času nijak nevnímala vědomě. Ovšem jisté je, že tomu všemu právě hory byli svědkem a tedy i přidávaly na zvýšené hodnotě celého pobytu. Jen tedy s našima jsme jezdili na hory hlavně v zimě. V létě se jezdilo na chatu, a nebo chalupu. O tom až potom.

Možná právě pro ten pocit, který jsme jako děti objevovaly,  se nám hory zakořenily hluboko v srdcích a otvírají nám je stále. 

Hned první zážitky, kdy jsme mohli my sami vycestovat mimo domov bez rodičů, tak to byli zase právě hory. Například kolem ranné a bezdětné dospělosti, bylo úplně nejvíc úžasný strávit Silvestra na horách. Lyžovat celé dny, propít každý večer a tančit až do rána.  Pozor, i tady je to o láskách. Hry na flašku, líbačky a další srandy. Zamilovávat se a odmilovávat toužit a lyžovat. 

A po všech těchto horách plných lásky a neřesti jsme se postupně vdaly, oženili, otěhotněly a na řadu přišly hory, které se už zase začaly hodně podobat těm horám na kterých jsme začínaly jako děti my. Jen už z místa rodiče a naše děti začaly psát novou kapitolu opakujícího se po generace tradičního bytí na čerstvém horském vzduchu. 

My mámy jezdíme od narození prvních dětí na hory, které nazýváme MamaHory. Tátové začali o hodně později a drží název z dobře známého filmu S tebou mě baví svět. Jejich hory jsou prostě Apalucha.

Podle vyprávění našich mužů a dětí, které není nijak košaté, jako to naše ženské, se zdá, že máme společné hlavně to večerní klábosení u sklenky dobrého vína. Přes den mají celodenní výlety a jedí po hospůdkách. Děti často ujdou nesmyslných 10 a více kilometrů, při čem s námi jsou mrtví už po prvních deseti krocích z chalupy a potřebují nutně svačinku na posilnění. V partě se dobře doplňujeme. Jídlo nebo sladkosti na nakopnutí energie pro malé kňoury má vždy někdo v batohu. Těžko se tak odolává mojí touze, nechat je trochu trpět, aby se těšili na dobré jídlo. Prostě přísun mají nepřetržitý a plnou pusu keců, kdy už tam budeme snad ještě víc. 

MamaHory je tedy pojem sám o sobě. 

Z počátku šlo o hory zimní. Aspoň pár dní, prodloužený víkend. Zkusit si to každá sama za sebe. Bez pomoci dalších. Časem jsme k tomu přidaly hory letní a ty nabraly zase jiný rozměr a vůni. Čím je dětí víc a jsou starší, tím roste naše potřeba a stoupá náročnost při kombinaci lyžování, sáňkování, vaření a večerního potlachu. V roce 2021 jsme se prvně shodly na tom, že zachováme hory pouze letní a zimní už se nám rozplynou do rodinných radovánek jednotlivců či společné party.

A teď když jsem na sklonku léta a moje prázdniny obsáhly  dva týdny z léta na horském vzduchu. Tak se mi chce napsat velké díky! Děkuji za tu možnost se těšit z krásného horského prostředí zpět do prostředí našeho odpočinutého rodinného domečku. 

Kouzlo dovolených je nesmírné. Čím jsem starší, tím více si toho považuji. I přesto, že člověk není v hotelu se službami, tak už samotná změna prostředí člověku vžene novou krev do žil a chuť se vrátit domu. 

Po 15 letech.

Je nás sedm. Každá jsme úplně jiná. Známe se roky a s někým od věku úplně útlého. Nepojí nás ani zaměstnání, ani víra. Máme malé děti i puberťáky. Máme každá své starosti a některá i zdravotní neduhy, které nám už přibývající věk tak trochu sází. Naše osudy jsou tak dokonale propletené a my jsme spolu opravdu upřímně rády. Naše děti se milují.

Bráno z mého pohledu, je to parta plná mých blízkých kamarádek. Jestliže jsem s trochou nadsázky, kuplířka a tmelič, jak mě ostatní často označují, pak jsem to já, kdo si vozí kamarádky na chalupu. Ovšem, teď s postupem času by se dalo říct, že se všechny do sebe vzájemně tak hezky přátelsky zaláskovaly, že už se nedá ani rozplést provázek našeho přátelství na začátek. Už po letech máme pořádné klubko a je nám fajn.

Kačenka je moje nejlepší kamarádka ze základní školy a od páté třídy jsme byly nerozlučná dvojka. Máťa je moje nejlepší kamarádka od střední školy, čtvrtého ročníku. Od té doby pak uběhlo mnoho let, kdy jedna druhou neznala a já se občas příležitostně scházela s jednou či druhou. Díky mému novému zaměstnání jsem se poznala s Vandou, Ivou a Maruškou. Tam za mnou přešla také Máťa. Znaly se a neznaly, ale příležitostné teambuildingy z nás začaly dělat čím dál více známé duše. Nakonec my čarodějky, jak se označujeme právě s Vandou, Ivou a Maruškou, jsme společně trávily více času i mimo pracovní prostředí a nejvíc nám asi dalo společné ochotnické divadlo a koncerty Timudej J.  Lenku jsem znala od střední školy, ale bavit a trávit spolu čas i mimo hory jsme začaly teprve nedávno. Lenka se bavila víc s Máťou a častěji spolu trávily i dny mimo hory. A jak se celé stalo, že máme jednu společnou skupinu a jsme šťastné, že si můžeme vyjet společně na celý týden pryč z reality? Ano, měly jsme se všechny potkat. Najednou se stalo, že jsme všechny pod jednou střechou a v naprosté symbióze ženské energie a to celé si pak neseme sebou ještě hodně dlouho po té.

Nejvíce příležitostí na propojení světů vznikalp na naší zahradě, kde jsme pravidelně v květnu, na počest narozenin mé dcery, společně grilovali. Oni si totiž ještě ke všemu rozumí i ti naši chlapi. Také se už párkrát stalo, že jsme se ocitli všichni na horách jako parta a byli u toho i naši muži.  Pak divadlo.  Někdo jako herečka a druhý jako podporující divák. Máťa se s Vandou zná jako podřízená s nadřízenou, kdy Vanda dělala Office manažerku v našem milovaném Logosu. Kačka se s Máťou poznala nejblíže jako moje družička. Někdy v té době začal jeden manžel brát na pivo do party toho druhého. Na jarních grilovačkách a společných dovolených se začal mít rád Vandy manžel s tím mým a takhle by se dalo pokračovat do aleluja. Zkrátka máme se a máme podobný životní styl, tempo i děti. A tak je krásné mít příležitost, chytnout ji za pačesy a užívat si společné chvíle a nabíječky na dobu, kdy nám je během roku méně veselo.

A jaké to je v Prostřední Lipce? Rády bychom tady našly chybu, ale! Není. Tak vyvážené místo jsme ještě společně neměly možnost zažít. Najdeš tady všechny prvky, které vytvářejí naprostou symbiózu klidu a spokojenosti, hojnosti a naplnění. Dřevo, kov, voda, vzduch, oheň. Všeho dostatek a vše barevně sladěné tak, že každým oka-mžikem relaxuješ.

Všude najdeš něco z toho, co jsem právě popsala, ale tady je to všechno dohromady v jednom. To celé usazené do původního stavení, které právě někdy před padesáti lety produkovalo pečivo do místních obchodů. Jsi v pohraničí, tedy byla to německá pekárna. Chalupa je u potoka. Potok slyšíš, když chceš. Na druhou stranu, nemáš-li chuť poslouchat cákání vody, pak si vyjdeš jiným vchodem anebo si zadek posadíš z druhé strany chalupy. Při jednom ze sezeních jsi ve stínu celý den a máš výhled do zeleně, skalního valu. Majitelé sem posadili vířivku. Tedy horká, perlivá lázeň s výhledem na hvězdy? Jako cože? Ano. Někdo sedí a popíjí vedle tebe v sudu a jiní sedí jen kousíček u velkého dřevěného stolu a klábosí. Ze sauny rovnou do chladného jezírka? Ano, není problém. Obrovské ohniště, které připomíná kráter ve skále, obklopen velkými dřevěnými kusy kulatin jako laviček kolem ohniště. Nádherné zelené a zdravé květy hortenzií. Záhony bylinek do vaření. Ovocný sad a stromy kolem jezírka. Studna, která má dřevěné obložení a přesto vypadá původně. Schody nahoru a zase dolu z pražců nedaleké dráhy pro vlak. Můžeš si vybrat ze čtyř vchodů, kterými se dostaneš do spodní části chalupy. Případně to vezmeš rovnou na „syčáka“ vchodem, který vede rovnou nad všechno to krásné a malebné. Zadní vchod je přímým vlezem k našemu 5lůžkovému pokoji.

Odtud seběhnu schody a jsem. Jsem v nekonečně vyladěné, tradiční kuchyni, která vypadá, jako by tu stála už roky a přitom je to moderní a nový kousek, stejně jako neuvěřitelně vymyšlené koupelny, obrovská zrcadla v dřevěných, selských rámech na každém patře.

 Už jen tam postavit místo moderní dvojí trouby, kachlíkovou pec a k ní věčně se usměvavou selku v šátku, s kyprými tvary, jak vytahuje kachnu z trouby a nandává ti na talíř knedlík se zelím na velký dřevěný stůl. Kolem stolů je rustikální lavice a židle. Nemáme selku, ale všechny jsme se dostaly do té role zcela nenuceně a ještě s nadšením. Dvě trouby jely celý týden vcelku poctivě. Pekly se troje pekáče domácích buchet, jednou švestkový koláč, jednou tvarohový koláč. Vařili se tvarohové knedlíky se strouhankou, pekla se kuřata. Smažily se karbanátky. Kolem velkého a hodně praktického kuchyňského ostrůvku se krájela zelenina, vznikaly saláty a jiné studené pochutiny. Dělali se litry výborné kávy, čajů, šťáv a limonád.

Nesmím zapomenout ani na tělocvičnu. Tam jsme se střídaly s dětmi. Ranní protažení jsem si střihla zřejmě jenom já, ale večerní „challenge“ otoč své tělo ze sedu o 180 stupňů na povel písničky „Turn around“, jsme zvládly s chutí všechny. Velká sranda přetočit 7 zadků s nohama nad hlavou na jeden povel a napít se. Taky se povedlo společně s dětmi hrát obíhačku kolem pingpongového stolu, tam se podařilo, že i s puberťáky se dá táhnout za jeden provaz a všichni se smějí v jeden okamžik spolu a ne proti sobě.

Ve jménu nastavování hranic jsme už zdatné profesionálky. Máme svou mluvčí. Té předem nahrneme návrhy, ona přidá své a děti jí mají přesto moc rády. Prostě teta Kačka, která nejprve hlídala všechny naše první děti a pak si střihla po letech také jedno své. Od té doby nehlídá, ale je nejlepším prostředníkem mezi pubertou a matkou.

Jestli se nám povedlo hranice nastavit? Ano, ale nepodařilo se nám je denně kontrolovat a tedy vlastně kdo ví, jestli je někdo dodržoval. Každopádně velcí kluci už měli pokoj spolu a to prvně celý týden. Díky tomu nám nejspíš narostla cena za spotřebu energie, protože když neměli puštěnou klimatizaci ve svém útulném podkrovíčku, tak zapomněli celý týden na puštěný žebřík v koupelně, kde zodpovědně sušili plavky, jak v paneláku.

Tedy chalupa nám nabídla víc, než jsme očekávaly. Od přízemí, po střechu, od zahrady po okolí. Příští rok máme v plánu stejný termín. Všechny nás tento fakt pohladil na duši. Tak na shledanou za další rok na Chalupě u potoka.