Jestli je něco pravdy na tom, že nám jméno předurčuje jaký náš život bude, pak Barbora jsem já a podobnost vidím minimálně třeba s Barborou Němcovou (Barunkou), s babičkou měla úzký vztah a sama o sobě byla svá i v té době, která ženám osobitost zakazovala, psala. Měla čtyři děti. Tři syny, jednu dceru. Dělala různé „vylomeniny“ jako černá ovečka v bílém stádečku… bohužel nevím jak se jmenovala její babička. Stejně tak, co bylo skryto ve jméně mojí babičky, která se jmenuje Ludmila. Každopádně obě měly za vnučku Barunku a ta je obdivovala ctila a milovala.
Jméno Ludmila mi připadá pevné, osobité a lidumilné. Naší královnou rodu babička zkrátka byla, je i když v tuhle chvíli už je v čekárně na možnost odejít za dědou a těžko říct, co o svém životě ještě ví a co vše je už jen jakýsi autopilot. Babičce jsme nikdy neříkali vše, neboť do všeho viděla víc než by si člověk chtěl toho času připustit. Chránila by celý svět, pokud by to bylo v řádu rodinném, aby si sám nenabil čumák. Občas ji to blízcí měli za zlé, neboť každý si ten zobáček natlouci musí sám. Babička svou rodinu milovala a opravdu ji držela pohromadě do posledních svých sil. Poslední rok jejího života v přítomnosti jsem měla tu čest a babičku u sebe měla tři měsíce. Děkovala jsem ji za tu možnost ji aspoň takhle malinko dát zpátky to, co ona dávala celý život. Vidět ji jak se směje s mými dětmi, jak kolem ní dvouletá dvojčata běhají a ona se baví pohledem na ně. Jak se kochá zahradou při posezení venku. Jak mi předává poslední recept, který si na začátku léta ještě pamatovala a o půl roku později už by nevěděla nic. Jak mozek upadá do jakéhosi svého světa, když už je pro něj čas se připravit na cestu „tam“. Bohužel jsem poznala, že to není vůbec rychlé. Nejdřív si všechno babička uvědomovala, že stárne, že je pomalá, že je „blbá“, že nedá dohromady souvislou větu a nakonec ani myšlenku… až po dvou letech jsem za ní přišla a věděla jsem, že teď už má její duše klid. Tělo ještě dobíhá jakou si svou štafetu devadesátéhočtvrtého roku opotřebení, ale duše je už vyrovnaná a jen JE.
Celý můj život babička žila v Praze, ve svém větším bytě s třemi pokoji. Jeden z pokojů byl babičky, ten blíže ke vchodu byl dědy a obývací pokoj s jídelnou měli společný, stejně jako kuchyň, koupelnu a záchod. Ten byt byl vždy můj jasný pevný bod.
Třetí patro. Tam jsem s našima přišla jako miminko. Tam jsem se vždycky strašlivě ráda vracela za babičkou Divišovou. U nás se neříkalo jedeme za dědou a babi, u nás to vždy bylo označeno jedeme k babičce Divišový a to i přesto, že děda byl její nedílnou součástí celé naše hezké dětství. Vždycky tam byl pro nás. Tam jsem zažila snad vše o nehynoucí lásky, pozornosti a také opravdový strach. Strach z čertů, které pustili až do nitra mojí bezpečné zony. Prvně ochutnala tajně párek za záclonou a vodila prababičku, sedící dlouhé hodiny v křesle, ke stolu na jídlo. Později jsem tam zažila ty vzrušující pocity, kdy na první svátek vánoční jsme nechali dárky doma a jeli na oběd k babičce. To jak jsme prošli vždycky její chodbou až do obýváku a při tom minuly prosklené dveře do jejího pokoje, kde stála umělá jedlička, už několik let stejně ozdobená. Tajil se mi dech a doufala jsem , že oběd nebudeme dlouho prodlužovat. Babička s námi nikdy neseděla u stolu. Jen děda. Babička to řídila z kuchyně a nosila jídlo na stůl a vždy se ptala dědy a pak nás „tak co, dá se to jíst?“ a my ji to vždy chválili až k nebesům. Do teď nevim jak to babička s jídlem dělala. Kdy jedla ona? Až když jsem byla na střední škole a později ještě jako dospělá sousedka z garsonky od vedle jsem za babičkou chodila moc ráda do té její malé, úzké kuchyně. Pod oknem měla udělaný „vestavěný“ stůl a dvě židličky. Tam asi jídávala s dědou. Tam taky jídával děda sám a já nejraději s babičkou pak seděla a koukaly jsme z toho okna a jedly a povídaly si. Jako matka od dvou dětí a následně pak od čtyřech jsem tam jezdila na kávu a babičce, i přes její zákazy cokoliv kupovat za své peníze, jsem přivezla čerstvé pečivo a salámy a debužírovaly jsme a povídaly o všem, o všech a koukaly ven. Na pejskaře, na zelený háj, na procházející. Babička měla taky k venkovu blízko, ale nikdy by tam neodešla bydlet nastálo. Po tom toužíval vždy děda. Vesnický kluk z Eše, z pěti sourozenců a od patnácti sám s dvacetikorunou v kapse, co se vydal do Prahy. Babičku asi ovlivnil vesnický život jako dítě, kde trávila hodně času na vysočině. Měla tam babičku svojí a jednu nejlepší sestřenici. Byla jedináček, na tu dobu vcelku neobvyklý počet dětí na jednu rodinu, takže sestřenice Marie pro ni znamenala zřejmě stejně jako pro mnohé sourozenci. Na stálé bydlení na vesnici to tedy nebylo, ale z Prahy, jako vdaná maminka mého otce, později moje babička ráda trávila každý lepší víkend mimo pražský byt na chatě a později i na chalupě.
Narodila se mezi první a druhou světovou válkou. Nechodila kvůli tomu někdy do školy a nemohla vystudovat tak jak si přála. Nejspíš se i kvůli tomu déle vdala a mého strýce měla ve 28letech. Ona tenkrát už vdaná za dědu Diviše. Já jsem měla taky první dítě až v 28letech. Jen v té naší době, to byl vlastně akorát věk na dítě a o vdavkách jsem si mohla nechat zdát. V její době mládí, to bylo výrazně pozdě. Možná proto bych si nikdy nepomyslela, že moje babička přežije všechny mé svatby, milence, partnery, životní změny a děti. Moje dozrání, usazení se a klid. Ona věděla i to, že to bude trvat dlouho, ale že to jednou přijde. A vždycky stála při mě i když jí to mnohdy také učilo dívat se na věci úplně jinak. Naše babička věřila na své sny. Kolikrát jsem byla u toho, kdy na ně i upřímně nadávala neboť je úplně nedokázala s jistotou rozklíčit tak, aby jí pomohly předejít nějakým životním krizím a jen jí strašily, nervovaly a paradoxně nedaly spát.