Mít možnost si ráno vstát ve svém rytmu a mít chvíli na to se probrat je naprosto boží záležitost a celý den opravdu vypadá jakoby jsem na něj hleděla přes růžové brýle.

Jaká jsou vaše rána? Když se vám podaří zpomalit se v tom láskyplném zmatku vaší velké rodiny a mrknout na to jak vaše rána vypadají teď a jak vypadala než jste měla děti? Co vám ráno dělá dobře a co naopak vám bere sílu?

Dnešní ráno u nás bylo jedno z těch, co mi dává sílu. Mám ráda, když ostatní respektují i moje potřeby. V tom mužském, přirozeně sobeckém světě, není tak jednoduché prosadit svoje něžné ženské já a vlastní potřeby. Míněno v dobrém slova smyslu, neboť muž musí být sobec, aby to vše vůbec přežil a ustál! A sobeckým se už rodí. Ti z nás, kdo mají tu životní příležitost přivést na svět obě pohlaví mi jistě dají za pravdu, že  rozdíly jsou viditelné hned od narození. A to nejen v plence 🙂 Zkrátka malí muži i malé ženy se už dobře profilují od samého základu. Je skvělé mít rodiče, které tenhle fakt respektují a ke každému svému dítku přistupují tak jak je potřeba a hlavně se jim podaří děti nesrovnávat a zbytečně neušlapávat a nebo nepovyšovat cokoliv, co není v souladu s jejich dušičkou.

Žena, která je matkou, by se rozdala. To je naprosto přirozené a vlastně i k přežití nutné, aby se ti maličké bytosti, co z nás vzejdou mohly stoprocentně spolehnout, že o ně bude postaráno. Citlivější žena-matkou se začne sobeckosti, „díky bohu“, učit s narůstajícím počtem dětí. Díky tomu nepadne až pod hladinu svých sil, dítě má šanci učit se od života a příkladů a vše je v rovnováze. Některé z nás pak v tom módu oné dokonalé odevzdanosti se svým dětem setrvají déle než je nutné. Tam se pak snadněji dostávají maminky do zacykleného řetězce nespokojených dětí i rodičů. Děti vysávají už z tak vyčerpaných maminek, to co tam ani není a nemůže být, neboť maminky zapomněly, kdo vlastně ony sami jsou a tedy radostně už nemají z čeho brát a dávat. Vzteklé děti, vzteklé matky a všichni tak trochu smutně vyčerpáni z přemíry lásky ke všem, jen ne  k sobě.

Můj příběh skrývá onu pomyslnou hranici, kdy je vše v pořádku a dobře se doplňuje mezi tím co už je na úkor našeho zdraví. S prvním dítětem se snadno daří v mezičase si dobít baterky, dobře se vyspat i když je to třeba přes den a prostě jste jeden na jednoho. Život se báječně otočil vzhůru nohama, ale stále je vše v přírodě zajištěno tak, abychom si to vlastně i krásně užili. S příchodem dalšího potomka už je to znatelně více na úkor vlastních potřeb. Spánku se nedostává, protože je fajn se také v mezičase věnovat dítku prvorozenému, které není mnohdy vůbec v takové pohodě jako doposud, protože se najednou musí dělit a hledá v tom své pevné místo vedle maminky. Takže je dobré se vystřídat s babičkami a tatínkem a začít mít trochu ostřejší lokty, aby na vás taky vůbec došlo. Mnohdy tohle někomu stačí k tomu, aby se z toho už hroutil, protože ta únava je největší nepřítel lidstva. Naštěstí z mého příběhu plyne, že tohle období je zhruba na 2-3roky a pak se člověk pomalu zase dostává do života a to nejen v roli matky, ale také v té, ve které jsme přišli na svět mi sami. Kdo z nás má rozum a nebo štěstí, tak odloží další potomky na později. Kdo ne, pak to má sice při „jedněch plenkách“ jak se říká, ale ten kolotoč je opravdu na pokraji zachování si zdravého rozumu, nadhledu a spokojenosti. Samozřejmě, jsou výjimečné maminky, co ani nemrknou a vše jde jako po másle. Klobouk dolu. Pokud to není na úkor vašeho Já, pak opravdu máte můj obdiv. Já tedy měla zřejmě něco jako štěstí a poslední „třetí dítě“ jsme naplánovali až po dvou odrostlejších a samostatných dítkách, už do zrekonstruovaného velkého domu se zahradou a usazeni v hnízdě počali. Jak manžel rád říká „potrestáni štěstím“ se nám do života dostala miminka hned třetí a čtvrté a tak jsme museli začít žít náš příběh zodpovědně se vší parádou. Tady i přesto, že si je člověk vědom toho , co mu dělá dobře, jak dobít baterky a jak si udělat ráno prostě hezké, tak přesně tady v prvních 2letech nemá téměř žádnou šanci 🙂

TAK! Někde tady zapomeneme

pro nevyspání jestli se ještě kdy 24hodin dělí na noc a den a nebo jestli je prostě jen tma a nebo světlo. Tady člověk zapomene za ty dva roky, kdo vlastně je. Jediné co je na 199% je matkou, někde pak do toho taky manželkou. Šťastnou a nešťastnou duší mezi těmi všemi láskami svého života zcela sám bez sebe. Opět „díky bohu“ neboť i tohle je jen období a pokud to vezmeme za správný konec a v těch našich koncích řekneme dost a prodereme se někam, kde se zase ucítíme a potkáme, pak to můžeme přežít i ve zdraví. Proto já kladu na srdce vám, kdo jste v těch svých koncích, abyste na sebe nikdy nezapomněly úplně, protože rodina vás opravdu potřebuje, ale zdravou a veselou! Nezapomenout si sobecky udělat to ráno hezké i kdyby to znamenalo zůstat v posteli a spát do oběda. Nebát se požádat o pomoc. Krásná knížka, co popisuje tuhle „zdravou sobeckost“ je Líný rodič.

Pro mě je nejvíc záhadný typ matek, které nic takového extrémního nepociťují.  Takové ženy, které si dokážou prorazit cestu i na vzdory své přirozenosti v péči o miminko a dál se věnují třeba výdělku/firmě a jsou tu pro své děti, když přijdou z práce, děti tak trochu doplňují jejich životní styl, vyrůstají zároveň s chůvou a všichni se zdají být vlastně spokojeni. Pak maminky, které sami sebe znecitlivěly natolik, že už nevnímají vůbec svoje potřeby, ale jen ty o které se hlásí vnější svět, rodina. A také všichni působí spokojeně.