Čím blíže jádru svého pohledu na „problém“ nebo nedostatek či nedokonalost jsme, tím spíš se nám nedaří nahlédnout na něj z onoho pověstného a námi touženého nadhledu. Souhlasíte? Pokud ano, pak je pro vás připraven článek, ve kterém se jako laikové přeneseme do světa psychologie a vlastním slovem popíšu jak jednoduché to vše může být, když si poodejdeme od toho jádra dále.

Návodů jak zažehnout sebelásku, jak meditovat, jak pracovat na sobě, aby… jsem četla spousty, ale nějak mi v nich chyběl ten hmatatelný prožitek nebo lépe řečeno neustále jsem čtení vnímala na hranici teorie, snažila jsem se  nemyslet, snažila jsem se meditovat, snažila jsem se být nad věcí… Věřím, že čím jsme odlišnější, tím větší naději mají některé z nás, které si knížku přečtou, praktikují a najednou stojí na tom pomyslném druhém břehu klidných pocitů. Nebo se vědomě či nevědomě poučí z vlastních zkušeností a žádné návody k tomu ani nehledají.

Jaké jste vy? Rozhodujete se podle toho jak to cítíte a nebo spíš podle toho jak vám vychází vzorce a jasně dané plány? Najdete návod a jde vám vše podle něj?

Pokud jste ty co se rozhodují podle citu, podle intuice. Co si pod tím vším představujete? Budu moc ráda za vaše komenty.

Já si pod intuicí a citem představuji to, že se rozhoduji pomocí momentální mentální nálady, protože s tou úzce souvisí jak věci na mě působí a pak třeba „mám pocit“ , že jdu kam mě srdce vede. To souvisí se zdravotním stavem, dobrým či špatným spánkem a taky s lidmi, kteří kolem mě jsou. Takový malý příklad. Často chodím se psem ráno ven. Nechodím pravidelně, protože máme zahradu a tak opravdu chodím, když mám náladu a nebo jsem otevřena tomu, že cítím potřebu našeho psa se proběhnout. Mám tady několik možných okruhů a přesně podle toho kam mě vede hlas mého srdce tam jdu 🙂 někdy je to les a jindy jsou to rybníky. Někdy je to zastavěná oblast a já se kochám a jindy je to mimo civilizaci a já koukám do širého kraje a nebo do země. Prostě tady nechám rozhodovat něco s čím já vlastně sama nemám žádné dočinění než to, že svoje nohy nechám jít kam chtějí 🙂 rozumíme si? Mám opravdu ráda, když si můžu dělat co chci!

Není to tak dávno, co jsem přišla na místo mého nadhledu a to doslovného. I přesto, že jsem tudy chodila s kočárem nebo jezdila na kole, často koukala z lavičky na vodu, tak až s postupem času mě to místo dosedlo tam kam má. Tam jsem ucítila jak realizovat onen vysněný nadhled nad všemi tíhami světa. Doslova jsem stála na vršku a koukala na klidnou hladinu rybníka a slyším vnitřní hlas jak se spokojeně tetelí a říká „to je ono!“ Tady na tom místě „tady a teď“ není žádný problém tak blízko jako třeba v kuchyni za stolem nebo v koupelně před zrcadlem. Tady jsem já, moje duše, kterou tady vnímám – tedy sebe samou a nic víc neexistuje, vše plyne a já se tady můžu zamyslet s odstupem od jádra bolesti nebo něčeho co musím řešit byť zrovna nechci.