ne““ a Úvodem 

 

Kojení, nekojení, příkrmy, jídelníček předškolní, školní, domácí, babiččin, maminčin.

Jídelníček pro ženy, muže, těhotné a následně kojící. Jídelníček dietní, zaměřený na superpotraviny, zaměřený na potraviny s žádným obsahem sacharidů, detoxikační jídelníček…

Zkrátka jak upoutat pozornost a nabídnout nějaký produkt, začít byznys a nebo nalákat googlující duši, takových možností na trhu je spousty  a přitom to nejjednodušší, nejvíce užitečné a nejpřirozenější máme právě v sobě a říká se tomu intuice nebo selský rozum a nebo „příroda to tak chtěla“, ale mnohdy to nemáme šanci ani cítit, protože to není nikde psáno a nebo prodáno. Jsem tak ráda, že čím dál více je taky kolem nás toho lidského hřejivého slova, kterého nic nestojí, ten kdo jej s láskou vysílá je tím naplněn spokojeností a svého si v tom najde. 

Dokonce jsem po dlouhé době jela linkovým autobusem a na opěradle, kde jsem kdysi hleděla tak akorát na veš, jsou motta pro lepší a veselejší mysl. To mi udělalo dobře, taková maličkost a jak nenásilná, nevšední a příjemná při všedním cestování. Moje duše měla další příležitost k nasycení. Tohle nějak považuji za ono přirozené plynutí, tohle všechno s láskou a přirozeností je pro mě život. 

Pokud cítíte potřebu k tomu napsat svůj názor, budu za to moc ráda, ale prosím ať je laskavý.

A teď už k jádru věci, proč vlastně příkrmy jsou moje dnešní silné téma.

Touhle cestou bych chtěla maminkám nechat nahlédnout do zákulisí toho, co jsem postupně začala chápat až skrze moje čtyři děti. Co jsem se od nich naučila a jak důležité je právě i tohle nechat plynout, abychom si zbytečně nezadělávali na starostech, kde být vlastně nemusí.

Moje dcerka mě učila, že dělená strava nemusí být jen pro hubnoucí dospěláky.

Takže krásně začalo fungovat, když do jedné misky dostala samotné těstoviny a do druhé samotnou zeleninu nebo omáčku.

Sníst tedy samotný sýr, šunku nebo avokádo není nepřípustné. Naopak intuice, která ještě v  dítěti není zpočátku utlučena rodinnými vzorci, funguje velmi poučně pro nás. Věty typu „vezmi si k tomu pečivo“ , „nejez samotné maso“ , „nepij dřív než to sníš“ … tušíte kam tím mířím? 🙂 Tohle do mě bylo cpáno od útlého věku 🙂

Syn to měl o to jednodušší, byla jsem tolerantní a on rád jedl… až do tří let vše co dostal na talíř, pak si začal vybírat a já mu začala nenápadně podsouvat vše co bylo dle mého důležité k jeho vývoji a to i před televizí, tak asi nejméně vnímal, že ho jíst nebaví…

Pak přišla dvojčata!

Dokonalost o kterou se zasloužil vývoj člověka a které se říká dávicí reflex jsem do té doby považovala za hrozbu lidstva. Pro lepší vysvětlení, co tím konkrétně myslím. Dítě začalo kuckat, okamžitě jsem po něm skočila – taky jsem na to měla spousty času, jedna náruč jedno miminko – a jala se dítě zachraňovat od udušení. 

Teprve po narození dvojčat jsem pochopila, že dávicí reflex je kámoš nás všech a stačí jen vydržet nedělat vše za dítě. Taky děti nikdy nepřipoutávat do lehátek a krmit skoro na zádech nebo v polosedě. To potom dávicí reflex nemá šanci pomoci. Takže ideálem stolování se v prvních měsících příkrmů stala zem! Prostřeno na podlaze, nikdo nemohl spadnout a všichni si mohli bráti dle své libosti. 

Příkrmy

Pří-krm je už ve svém základu postaven jen na ochutnávání a není nutné, aby jsme pod tlakem a různými zaříkávadly typu „letííí“ nebo „otevři garáž“ případně „za maminku, za tatínka…“ dítě ucpali zeleninou, později masem a ideálně přílohou a nakonec všechno stále dokola. Pří-krm se zkrátka přidává ke kojení nebo k mléku a je na každém malinkém dítku, jak rychle chce jíst a kolik toho chce do sebe vzít. 

Kdykoliv si dásněmi ulouply větší sousto, které by se do nich nevešlo, tak jejich poloha, aktivita a onen dávicí reflex udělali své a nikdy nebyl nikdo fialový.

Když teď vídám maminky, které ulamují,  v dobře utemovaných lehátkách, dětem kousky ovoce nebo třeba pečiva, tak si říkám, ano nedělala jsem to asi s prvním dítětem jinak, ale díky přírodě za to, že se to dá i samostatněji a jednodušeji. 

Za mě je znát i aktivita dětí. Dítě, které má denně vše bez svého zásahu přímo do pusy se časem nudí a nebo se tak rychle nepotřebuje naučit hýbat, protože je pro něj všechno připraveno, aby se hlavně nemusel s ničím dřít. Můj názor je za ty roky takový, že každý by měl mít chuť žít a přežít 🙂

Kdyby někdo chtěl namítat, jak se z takových plazů, co jedí ze země mohl stát člověk? 🙂 Pak říkám: přirozeně neboť se učili od nás příkladem a tak poměrně brzy začali sami jíst příborem a u stolu, protože chtěli. 🙂

Dobrou chuť a dávení zdar!